Decibel sem, decibel tam

5.4.2009 Jsme s Markem oba docela soutěživí a tak jsme rádi přijali výzvu k přátelskému tenisovému zápasu s Malou (Indkou) a jejím přítelem.

 Je sice zase vedro, ale to nás neodradilo v chuti je rozbít. Mala je docela ambiciosní ženská. To jsme poznali již při druhém gamu, kdy nás začala ostřelovat na síti. Když se to stalo poprvé a já to schytala s odřenýma ušima jen do žeber, tak jsem to přešla se zatnutými zuby a úsměvem, „To se přeci někdy stává“. Když nás ovšem s Márou nastřelila již po několikáté, cíleně, a docela bolestivě, začala jsem přemýšlet o tom, že by se uživila v pásmu Gazy nebo, nechoďme daleko, u pákistánských hranic. Přepadlo mě znechucení z toho, kam až tu svou soutěživost někteří jedinci můžou dotáhnout. Naštěstí jsme byli lepší a Mala ani jako ostřelovač hru nezachránila svými zákeřnými míčky mířícími přímo na tělo. A tak jsme s Márou dosáhli sice uřícení, ale mírumilovnou cestou, zadostiučinění. Mala od té doby, jen tak pro zajímavost, neprojevila skutečný zájem si s námi ještě někdy zahrát.

Po cestě domů jsme si náhodou všimli, že je večer nějaká akce v klubu. Koncert Pink Floyd Revival.  A k tomu nějaké papání a pivo! To si nenecháme ujít! Začátek se opozdil o hodinu, s tím se v Indii počítá. Zatím jsme vypili dvě piva, mně se už začala motat šiška a k tomu jsme si dali našeho favorita, grilovaný paneer. Vypadá to, že už by mohli začít, než se opiju úplně. No jo, to by nebylo ono, kdyby měli všechny dráty zapojené správně! Takže znovu a lépe. Že by? No konečně. Bristká skupina evidentně nepočítala s indickým přístupem a zdá se býti trošku zaražena.

Začínají pomalu zpívat, ale zní to nějak divně. Technikové ještě asi nedospěli do stadia, kdy by uměli regulovat parametry hudby. Takže mi drnčí celá hlava, basy nebasy, výšky nevýšky, hlasitost nehlasitost, hlavně že to duní na pět kilometrů daleko. Rezonuje i půda pod nohama. Nějaké limity decibelů je v osm večer nijak netankují. Po deseti minutách mě začínají bolet uši (chudáček mé středouší a hlemýžď, úplně vidím, jak trpí) a po dvaceti minutách se Markovi, který si to kupodivu užívá, omlouvám a prchám do foyer, kde to duní trochu méně. Začínám Marka podezřívat, že si s sebou vzal špunty do uší. To přece není možné, aby mu to nevadilo! I když on není zvyklý na Vivaldiho, ale na System of a Down a podobné skupiny (nic proti nim!). Ostatní osazenstvo asi dalších padesáti Indů tam sedí, jí a pije. Muzice moc pozornosti nevěnují, dle mého názoru moc o skupině Pink Floyd netuší, ale evidentně jim ten radnál neva. Jsem vděčná, když si mě Marek ze soucitu po chvíli vyzvednul a šli jsme domů. V noci mi v ušiskách ještě pěkně pískalo.

P.S.: Tento článek věnuji Edovi Edssonovi.