18,19.2.2009 Do Indie se jezdí nejen za památkami a za exotikou, ale i za lékařskou péčí.
Na chodbách kolikrát potkávám pacienty ne Indy, třeba z Afriky, i na Evropana se dá narazit. Zrovna teď tady je hospitalizován kněz z Nigérie, kterému se, bohužel, pro pokročilý stupeň cukrovky, musela amputovat dolní končetina.
Zase další oříšek…mluví Pigeon English. Tomu rozumět je snad ještě horší, než rozumět Hinglish. Začínám mít pocit, že problém není v jazyku, ale ve mně.
Každý den je třeba mu převazovat ránu. Dnes bude propuštěn a bude chodit na převazy každý den. Pokoje jsou tu velice hezké, sice jednoduché, ale elegantní. Dokonce tam může s pacientem přenocovat i příbuzný, mají hotelové služby. Sice si člověk vše zaplatí, ale to je, si myslím, v pořádku a raději bych si popravdě zaplatila za takové služby, než být na pokoji s dalšími třemi pacienty a sdílet s celým oddělením jeden záchod a sprchu. A taky moct si pustit v televizi co chci a kdy chci a přijmout na pokoji návštěvu, když se to zrovna hodí mně. Nemluvě o fysiologických potřebách člověka, které ne každý rád sdílí s ostatními…
Druhý den dostávám důvěru a převazuji panu Albanovi amputát. Mimochodem mě pořád svádí mu říkat doktor Alban, protože za mých pubertálních let, byl "Doktor Alban" velice popluárním zpěvákem…se svou nesmrtelnou písničkou „It´s my life“ J Ovšem tady po něm neštěkne ani pes. Tady puberťáci mého věku poslouchali něco jiného. Amputát se mi moc nelíbí, jako by v něm byla infekce…prostě je to divné. Ale přivolaný boss říká, že je OK. Tak když je to v pořádku, nebudu se do toho plést. Ale svůj názor jsem řekla.
Pak ještě přišel čtrnáctiletý klučina s nádorem k vytažení chemoportu. Ptám se jej, co má rád za sporty. Kupodivu nezmiňuje kriket, ale tenis! To je tedy výjimka. Kdo nefandí kriketu, není Ind. Ale našeho Štěpánka, který okupuje poslední dobou stránky sportovních příloh, nezná. Fandí Federerovi.
Tady se téměř všechny chemoterapie řeší chemoportem. A trvá to jen pár minut v lokální anestezii jej umístit na správné místo pod kůži. A zase, pacient si vše platí. A může si připlatit za lepší léky a může si vybrat typ chemoportu. Myslím, že na tom něco je. Solidarita je fajn, ale jak jsem psala, raději bych si za lepší služby připlatila. Proč to takhle nemůže fungovat u nás? Mít pokrytou základní péči a základní léky pojištěním a za vše „navíc“ si připlatit?
Ptala jsem se, jak to funguje, když do Artemis, nebo jakékoli jiné soukromé nemocnice přivezou nějaký emergentní případ, a ten člověk prostě nemá peníze (což je tady více než běžné). V Indii existuje zákon, že život ohrožující stavy jsou povinné ošetřit všechny nemocnice, a prvních 24 hodin se neplatí. Poté chudé pacienty přesouvají do státních nemocnic.
Večer jsem vyřízená, to byl dlouhý den. Marek nepochopí, že dovedu jít v deset hodin spát a vzbudím se až v sedm ráno. Nojo, poté, co člověk zažije pár výživných služeb, kdy nezamhouří přes noc oko a pak ještě musí vydržet do třech odpoledne, si spánku začne vážit, jako nedostatkovéoh zboží. Ale zase se musím bránit, častokrát si ještě před spaním čtu J Ale jinak vážně spím moc ráda. Není nad to jít po celém dni zničený do voňavého pelíšku…Samozřejmě čistý a s vypucovanými zoubky…
