Vůbec se mi nechce vstávat, byli jsme vzhůru do jedné hodiny v noci a tak mám ještě místo očí škvírky, když přichází Mája.
Artemis hospital
17.10.2008 Vůbec se mi nechce vstávat, byli jsme vzhůru do jedné hodiny v noci a tak mám ještě místo očí škvírky, když přichází Mája. První, co jdu udělat, je zaktivovat článek na blogu, aby naši příznivci nepřišli o čtení JJJ. V deset hodin odjíždím do kanceláře, stříhám narychlo vizitky, které mi Marek provizorně vyrobil. Volám panu Kousarovi, jestli můžu přijet. Sedáme do auta a jedeme směr Artemis Hospital. Je to krásná a nová nemocnice, tedy aspoň zvenku. U vchodu hlídač s parádní uniformou, dveře na fotobuňku, krásná recepce, čerstvé květiny, voňavá kavárna… pohádka. Setkáváme se Dr. Kousarem, vede nás do kavárny a já mu vysvětluji, že hledám práci. Marek je v tomto přece jen větší diplomat, já jdu hned k věci, takže přebírá iniciativu, já bych s tím už byla hotová, ale to na Indy neplatí.Povídá, rozmlouvá a vysvětluje, že finančně jsem závislá na němJ, že nepotřebuji pracovat za peníze…že potřebuji hlavně praxi a nové zkušenosti. Objednává mi kafe a Marek hlasuje pro čaj. Odmítá to vypít, protože je to čaj s našlehaným mlékem. Obětuji se a vypiji to za něj, protože to by Máru položilo. Nesnáší mlíko. Natož v čaji. A i pro mě to bla výzva vypít… Pan Kousar si bere mé dokumenty, odbíhá asi na konsultaci a Marek se rozšoupl a dal si snídani. Rozhovor pokračuje už jen krátce a říká, že se mi po Diwali (analogie našich Vánoc) ozve. Jsem pozitivně naladěná, protože toto aspoň bylo jednání na úrovni, ne jak se zabedněným úředníčkem v Paras Hospital. Popravdě se mi toto místo jeví až moc dokonalé na to, abych tady mohla pracovat. Nevěřím, že by mě přijali jen tak. Dokud nebudu mít práci, nevěřím nikomu ani nos mezi očima. Zjistila jsem totiž, že indická kultura příliš nezná slovo „NE“(vyjma byrokratů). Všechno jde, nic není problém, ale realita je jiná, kolikrát to prostě nejde a problém je ve všem. Odjíždíme směr kancelář, když nás napadne si pořídit scooter…aspoň bychom nebyli tak závislí na našem řidičovi. Bez Narindera se nikam nedostaneme. Tak se jedeme podívat do showroomu, Markovi jen svítí očiska, jak se těší, že uvidí motorky J Ty geny od taťky nezapře. Procházíme obchodem, ve kterém se mi zvedá žaludek z pachu benzínu…nejvíc se nám líbí scooter Honda s obsahem 102 ccm, max rychlost má 80km/hod. Jedeme se projet a kupodivu to jede docela dobře. Marek je ve svém živlu, přece jen v Indii nesmí řídit. Ještě si to rozmyslíme. Marka vysazujeme v práci a já s Narinderem jedeme koupit něco živého a zeleného do bytu. Je to velká zahrada s banánovníky velikosti asi 3 metrů, palem,
fíkusů, dracen, všech různých rostlin, na které si člověk jen vzpomene. Vybírám dva fíkusy a dvě draceny a taky nějaký stromeček, který si nemůžu vzpomenou, jak se jmenuje. Pak jedeme na kytičky koupit obaly. Paráda, mám radost. Bez kytek to totiž není ono. Pak honem do Galerie, už tam na mě čeká Dipti a Pritika a zvou mě na kafe. Zjišťuji, že obě dvě studují informační technologie a jsou ve třeťáku. Udivuje mě, že ví, že nejsme Československo, ale že jsme rozdělení a přijde jim super, že se máme jako národy rádi, že se kamarádíme. Oni prý takoví kamarádi s Pákistánem nejsou. Dosti se tam řežou. Taky ví, že hlavní město je Praha a že je tam velký hrad… tedy vlastně Hrad. Trošku ji podezírám z toho, že si to před setkáním honem narychlo přečetla. Ale i za to má pochvalu. Holky jsou dosti zvědavé. Ptají se mně na Marka, jestli se budu vdávat, co dělám a jestli máme jiný alkohol, než pivo. Máme ale v tom světě dobrou reputaci… Prozrazují na sebe, že obě dvě mají kluka, ale nesmí o tom doma mluvit. Dipti je z identických dvojčat a na sestru prozrazuje, že určitě bude mít domluvené manželství. To ona s tím naprosto nesouhlasí a prý ji v tom rodiče nebudou bránit. Dáváme si kafe, Indové si potrpí na hodně sladké, tak srkám, a jsem vděčná za to, že je horké. Jsem totiž zmrzlá jak rampouch, naplno tam jede klimatizace a ptám se, jestli jim není zima. Není. Jak je to možné? Já, zvyklá na mrazy…
jsou prý na to zvyklé. Už se těším ven, až se ohřeju. Asi po hodině a půl klábosení a vyzpovídávání je čas jít. Loučíme se, já jdu zaplatit telefon. Stojím v řadě, poctivě čekám, až na mě přijde, řada. Pak pěkně v hindi poděkuji a slyším z několika míst smích. To je na mě! Doufám, že jsem to nezkomolila a neřekla něco nemístného. Ale Buvan mě ujišťuje, že jim přijde hezké, že mluvím hindi, že nikdo neočekává, že se jazyk budu učit. Prý to byl smích ocenění… Jdu do kanclu, kde by na mě měl čekat můj nový mobil. To je ale překvapení. Není tady. Prý dnes ani nebude, jelikož mají nějaký svátek. Ale to už věděli včera, ne? Dnes manželky celý den nejedí ani nepijí, aby jejich manželé byli zdraví, šťastní, prosperující. Buvan se mě ptá, jestli to pro Máru udělám. Jelikož se Markovi pekelně prodlužuje jednání, a dnes jsem skoro nic nesnědla, jakoby se stalo. Už mi kručí v břiše a postupně upadám hladem do letargie…kručení přechází do úrovně i pro okolí slyšitelné a mě už je z hladu šoufl…už ať jdeme domů. Vždyť je půl sedmé! Kupujeme po cestě zeleninu a já mám chuť zaexperimentovat. Kupuji něco, co se jmenuje v angličtině lady´s finger.
Na netu jsem si našla, že se to jmenuje okra a pochází z Afriky. Patří do slézovitých (ségra, latinsky Abelmoschus esculentus). Paní mi říká, jak to mám uvařit. Doma vařím těstoviny s tuňákem, rajčátkem, kukuřicí a okrou. Je to moc dobré, okra chutná jako okurka a paprika dohromady. Marek zjišťuje, že nastavení WiFi se neuložilo, resp. to neuložil Chanderveer. Takže máme nezabezpečenou síť. Oni v tom, že něco nedodělají, jsou opravu spolehliví. Jsme úplně KO. Ležíme u televize, Marek studuje Tally, což je informační systém, já píši maily a skypujemeJ Zdravíme Lucku a Mončičáka. Naši nám řekli pár drbů, viděli jsme našeho psíčka a tak jsme byli vůbec moc rádi, že jsme je zase slyšeli. Už se těšíme, až se uvidíme i s Maruškou. S tou si zatím jen voláme, ale i to je moc fajn. Vždycky mě povzbudí. Chybí mi tady ty její makové rohlíčky…jejej, ty jsou tak dobré… Dnes se zase pokusíme spát bez klimatizace.
