Během našeho výletu do Rajasthanu jsme stihli navštívit jedno z nejstarších měst v Indii, Pushkar a samozřejmě Jaipur.
Jezero v Pusharjá
První věc, kterou jsme v Rajasthanu zaznamenali, bylo lepší počasí a hlavně vzduch! Konečně se dalo dýchat. Pushkar nás až tak nenadchl. Semtam jsme potkali velblouda...ovšem zároveň o mnoho více prazvláštních lidských existencí, potetovaných bělochů s dreadama v indickém oblečení. Pak taky jednu expertku, která kolem nás prosvištěla na motorce Royal Enfield, oblečená do šílené kreace á la pankáč včetně děrovaných punčoch, ve vlasech zapíchaných asi pět ptačích per, jak Indián. Celkově se nám ale po Delhi a Gurgaonu ulevilo. Lidé tak moc neobtěžují a žebráků jsme viděli mnohem méně.
Jako všude jinde se po ulici brouzdaly krávy, semtam vykoukla opice a všude možně i nemožně polehávali pejsci. Dokonce tu bylo i jaksi čistěji. Do Pushkaru lidé jezdí kvůli spiritualitě, je to jedno z nejdůležitějších poutních míst. Také kvůli velbloudím trhům, ale i Brahma Temple, což je jeden z pokladů Pushkaru. Je to jediný chrám, který je zasvěcený Brahmovi, hinduistickému bohovi stvoření. Tohle prý nesmíme nevidět.
Prý se máme jít podívat, kromě na chrám, na jezero s gháty, ze kterých lidé sestupují do svatých vod.
Po deseti minutách chůze jsme dorazili k „jezeru“. Tak jestli tohle je jezero… Jáma s bahnem. Do toho nám začali rádoby svatí muži nutit oranžové afrikány pro obětování bohům, prý za naše rodiny, samozřejmě za peníze! Proboha, kde je ta spiritualita! Tohle je přeci holý materialismus. Cítím se podvedena…
Po pár minutách narážíme na človíčka sedícího na zemi. Vyrábí cosi ze dřeva. Sekyrkou cosi vysekává. „Počky, jdu se kouknout, co to dělá“, říkám Maroušovi a vytahuji foťák. „“Jééé, hřebínky!“. Dřepím vedle dědouška a pozoruji ho. „Ukážeš mi nějaké hezké hřebínky? Možná od tebe nějaký koupím.“ Děda vytahuje asi deset exemplářů . To se musí ocenit, taková práce. Kupuji jich šest a ještě mu dávám něco navíc. Děda zaří, právě si vydělal za den to, co ne za dva týdny. Jelikož je Indie plná kontrastů, v zápětí mi na rameno klepe mladá holka s usopleným děckem v náručí a ukazuje na sušenky, že jí je máme koupit. Vrčím na ni, ať jde dělat něco užitečného a neotravuje. Je neodbytná.
Vracíme se zpátky k Brahma temple, když už je to taková rarita, musím se tam jít podívat. Hlídač mi
ukazuje na boty, musím se zout...A hurá do schodů, Marek mi hlídá boty, prý nahoru jít nemusí. To nevadí, že všude po schodech i uvnitř chrámu jsou ptačí a psí produkty zažívání. Uvnitř chrámu je špína. Očekávala jsem něco jiného…větší péči o něco tak neobvyklého, kór když se Indové tímhle svatostánkem tak chlubí. Oni se prostě neumí starat o své památky. Všechno je ošuntělé, špinavé, poškrábané… Semtam se dá na omítce přečíst vzkaz něco na způsob „Byli jsme tu a jména dotyčných“. Vevnitř se nesmí fotit, škoda, mohla jsem mít důkaz, jak jsou Indové neohleduplní vůči své historii (to se týká i Taj Mahalu, stejně jako Agra fort a ostatnich památek). Prohlídka takové rarity mi trvala necelých pět minut. A nezanechalo to ve mě stopu.
Tak jo, jedeme zpátky. Cestou přemýšlím, jak se z Pushkaru mohlo stát tak významné místo…
