Naši páni presidenti i prezidenti vládli od pradávna uměním magické vnitřní obměny prvotního významu slov. Slova relativně neutrální, nevinná, ba dokonce sympatická, byla prezentována jako popis obludných záměrů, které měly dlouhodobý dopad na celou českou společnost. President Beneš měl svůj "odsun", president Zápotocký svou "měnovou reformu" a prezident Klaus své "ismy" a "pravdoláskaře". Zdá se, že i pan prezident Zeman již začal se slovy úspěšně kejklovat.
Musím se přiznat k herezi. Po dlouhé době jsem se plně ztotožnil s výrokem pana presidenta profesora Klause. Tedy skoro.
Designovanou vládu pana Rusnoka bychom skutečně neměli nazývat "vládou odborníků". Je to termín nejen nevhodný, ale nebezpečný. Jak pan profesor správně podotkl, výraz vláda odborníků je zavádějící. Budí dojem, že vláda politická je opakem vlády odborníků, tedy vládou "neodborníků" neboli vládou neprofesionální. "Vláda odborníků" je protimluv. Vždyť odborníkem na vládu je vlastně politik. Jakákoliv politická vláda složená z "profesionálních" politiků je tedy zákonitě vládou odborníků.
Bohužel má tento výraz i neblahé předchůdce v tradici českého antipoliticismu. Je tomu ne tak dávno, co nám vládla vláda dělníků a rolníků. A nebo vláda národního porozumění.
Navíc při pohledu na rýsující se kabinet se mi zdá, že i pan prezident Zeman chápe výraz odborník poněkud rázovitě. Pan Rusnok - budiž. Na předsedání vládě asi žádná zvláštní odbornost neexistuje (což jen potvrzuje, že vládnutí je oborem samo o sobě). Je však pozoruhodné, že poprvé v českých a československých dějinách se předsedou "úředického" kabinetu nestává profesionální úředník - osoba ze své funkce povinovaná loajalitou k státu. Za první republiky byl dvakrát předsedou Masarykových úřednických vlád Jan Černý, nejvyšší zemský státní úředník na Moravě, který svou pozici zemského prezidenta zastával až do roku 1939. Havlovým úřednickým premiérem se stal Josef Tošovský, který se po skončení svého mandátu vrátil na pozici guvernéra ČNB. A ne jinak - a nebo trochu jinak - tomu bylo v případě Jana Fišera, který se pouze poté, co dopremiéroval, na úřednické místo nevrátil - a vyrazil zkusit úřednickou kariéru v mezinárodní organizaci.
Pan Rusnok je ovšem manažerem soukromé firmy a ve státní správě zastával pouze funkce politické, nikoliv úřednické (náměstka ministra v našich podmínkách je těžké považovat za pouhého úředníka). Hlavním znakem pak je, že pan Rusnok se v podstatě nemá kam vrátit - takže je zcela zřejmé, že si jen dynamicky buduje kariéru. Jan Kohout, jehož jméno zaznělo v souvislosti s Černínským palácem, je nepochybně odbnorníkem na mezinárodní politiku. Ale svou kariéru profesního diplomata již dávno opustil. Takže se rovněž nemá kam vrátit.
Jako zřejmý eufemismus však působí jméno Martina Peciny. Když nastupoval na ministerstvo vnitra poprvé, jakýmsi úředníkem možná ještě byl. I když novodobá česká politická tradice tlačí do pozic na mocenských úřadech, jako jsou NKÚ nebo ÚOHS, spíše politiky dosloužilé či druhého řádu. Mít v čele ministerstva odpovědného mimo jiné i za protikorupční policii člověka, kterému nepřišlo nejapné nechat se zaměstnat majitelem firmy, na jejíž privatizaci se jako zástupce státu aktivně podílel, je skutečně odvážné politické rozhodnutí designovaného premiéra. Skutečně netuším, čím je pan Pecina odbornější než pan Kubice.
Navíc - odborníky mohou vybírat opět jen odborníci. Ale jak víme již z předvolební kampaně, pan preziden si rád hraje na děda Vševěda. Možná doufá, že se zařadí po bok svých předchůdců se zvláštním přídomkem. Po Presidentovi Osvoboditeli a Prvním dělnickém prezidentovi bychom mohli mít třeba Prezidenta Odborníka.
Ale vážně, chce snad pan prezident dosíci toho, že "odborník" se stane v této republice výrazem stejně pejorativním jako "politik"?
Zřejmě ne. Všichni kandidáti totiž přinejmenším jednu společnou odbornost mají - odbornost neúspěšného či odstaveného politika (a shodou okolností odstaveného v rámci téže strany, s níž se ve zlém rozešel i pan prezident).
Spíše nežli vládou odborníků lze vládu nově designovaného předsedy vlády již nyní nazvat vládou frustrovaných politiků. A stokrát omýlaný přímý mandát voličů prezidentovi? Volby do Poslanecké sněmovny na rozdíl od voleb prezidentských neprobíhají ve dvou kolech. Srovnáme-li výsledky parlamentních voleb v roce 2010 a prvního kola prezidentských voleb v roce 2013, není aureola lidové podpory prezidentkého mandátu již tak zářná: zatímco panu prezidentovi odevzdalo svou důvěru 1 245 848 voličů, ODS a TOP09 volilo 1 931 625 občanů.
A ještě jedna důležitá poznámka k matení pojmů. Ke jmenování úřednických vlád se dosavadní prezidenti uchylovali v dobách politické krize. I prezident Zeman se proto obligatorně zmínil o tom, že nová vláda má zemi z "politické krize" vyvést. Jenže háček je v tom, že v této zemi žádná politická krize není. Žádná vládnoucí strana se zatím nerozpadá. V Parlamentu prozatím nehrozí bezvýchodný pat. V této zemi je jen krize důvěry v politiku. A rozhodnutí pana prezidenta jmenovat obskurní kabinet sociálně demokratických ex-rebelů k vyřešení krize důvěry v politiku určitě nepřispěje.
Kejklování se slovy má však svůj zřejmý cíl. Pan prezident testuje sílu svého mandátu. To se však může v dlouhodobém kontextu ukázat jako zcela kontraproduktivní. Prezidentu Havlovi trvalo několik let, než vybudoval krůček po krůčku ústavní zvyklosti, které dávaly úřadu prezidenta větší váhu, než jakou ústava původně zamýšlela. I prezident Zeman mohl na tuto tradici navázat. Ale zatím bodrý ex-důchodce z Vysočiny doslova mění důstojný úřad prezidenta republiky, jež byl doposud chápán jako stabilizující prvek domácí politické scény, v neřízenou a nekontrolovatelnou střelu.
Bohužel - tlačením na pilu akorát dovede českou politickou obec k rozhodnutí pravomoci prezidenta řádně osekat. A v budoucnu hrozí, že podpory politických stran se nedostane žádnému "výraznému" kandidátovi. Prezident Zeman tedy pro vidinu vlastní historické role devastuje dlouhodobý koncept prezidentské funkce budovaný postupně od dob prezidenta Masaryka.
Pokud prezident nakládá s ústavou a s ústavními zvyklostmi, které jsme měli za zřejmé, tak, jak s nimi nakládá, vážně si kladu otázku, jakým způsobem nakládá s informacemi zpravodajských služeb, ke kterým má privilegiovaný přístup. V tomto duchu bych se přidal k názoru pana (nyní již) profesora Putny, že pan prezident Zeman je bezpečnostním rizikem pro naši republiku.
Ale třeba není kaše tak horká, jak se vaří. Jen aby se nám přecijen nepřipálila.
