Vrátil jsem se domů před půlnocí. Město bylo ještě rozpálené sluncem, které v tomto období zapadá až kolem půl jedenácté. Pár skleniček vychlazeného vína s přáteli na bruselských zahrádkách se prostě nedalo odmítnout.
Sedl jsem si k počítači, abych se ještě rychle podíval, zda voda na Odře opadává. Chválabohu opadávala a já se chystal jít spát.
Okrajem oka jsem náhodou na špičce krátkých zpráv zachytil: "0:03 Michael Jackson zemřel..."
Okamžitě jsem zapnul televizi a s údivem koukal na CNN. Na tento druh informací byl americký kanál v oné chvíli asi nejpříhodnější. Záběry shromažďujícího se davu před nemocnicí. Postarší hlasatel s vizáží univerzitního profesora na hony vzdálený vzezření zpěváka a jeho fanoušků bez ustání utvrzoval s naléhavostí hlasatele České sody: "Michael není mrtev. CNN nemůže zatím nic potvrdit..." A do toho se jako mantra ozýval vysoce odborný komentář jeho kolegyně ze živého vstupu: "Zástava srdce není infarkt. Při infarktu činnost srdce pokračuje. Při zástavě se činnost srdce zcela zastaví..."
Živá spojení s dalšími komentátory včetně Larryho Kinga, Jacksonovými fanoušky shromažďujícími se před nemocnicí v L.A. a na Time Square v New Yorku, s Jacksonovým advokátem, Jacksonovými známými a přáteli... A ukázky z klipů, které se na obrazovkách objevily během jeho skoro půlstoleté kariéry. Až konečně pak koroner, který se nejistým hlasem žáčka základní školy, jenž poprvé vystupuje na besídce před rodiči a jinými velkými lidmi, nejprve uctivě představil a krátce pronesl: "Michael Jackson je mrtev..."
Nepatřil jsem ke skalním fandům Michaela J. Jeho písničky jsem si rád poslechl v rádiu. U záznamu jeho koncertu jsem vydržel možná tak tři minuty. Ani jsem příliš nesledoval jeho zapeklité osudy posledních let. Ani řady jeho zrušených koncertů. Byl pro mne z toho pohledu trochu takovou Ivetou B., která pořád zkouší a slibuje - a pak nepřichází a uniká - a přesto jí všichni držíme palce, aby to jednou dokázala. Byl pro mne symbolem zoufale nenaplněného velkého návratu.
A tak po vyslechnutí koronerova ohlášení jsem se v myšlenkách bezděky vrátil do své třídy na střední školu. Ke kamarádovi, který se v dobách, kdy my poslouchali Nirvanu, Metallicu, Tři sestry, Orlíky (a já do toho ještě zcela nekoncepčně Kryla a Bacha), se svým obdivem k Michaelovi J. neskrýval. Ač fyzicky se od Michaela znatelně lišil, při jeho překvapujících tanečních kreacích na středoškolských večírcích se neodiskutovatelně stával jeho ztělesněním. A naší oblíbenou třídní atrakcí. Našim Michaelem J.
Bylo dlouho po půlnoci - a mě nenapadlo nic jiného, než svému bývalému spolužákovi napsat, i když se mu obvykle ozývám jen při svých krátkých pobytech v rodném městě. Říkal jsem si, že už stejně asi bude spát. Nespal a za chvíli odpověděl. Prý mu právě volal náš jiný spolužák, který teď žije v USA, snad dokonce u L.A. Lakonicky dodal: "No jo, musíme tam všichni."
A tak nás Michael J. po letech přes hranice i přes oceán spojil. Malou vzpomínkou na náctileté večírky v potemělých školních třídách, kdy jsme ucucávali z flašky Mixelu, poslouchali hudbu z nakřápnutého kazeťáku a snili o tom, jací že to budem, až budem velcí. A za to mu určitě patří náš dík.
PS: Ráno jsem vstal do práce a na počítači jsem měl vzkaz od kamaráda - afroamerického muzikanta v New Yorku: "Mám toho dost. Ztratil se mi laptop se všemi texty, fotkami a muzikou. Nejprve Michael, a teď tohle..."
