- aneb malebná zákoutí české mluvy v rukou kouzelníků předvolební agitace (malá úvaha o jazyce, o dluzích a o slušnosti)
Vývoj státního dluhu za vlád ODS a CSSD. Zdroj: skaloud.net
Český jazyk prošel za staletí mnoha proměnami. Generace našich předků pomalu oprostila česká slovesa o několik časů a číslo podvojné. Jedna specifická vlastnost však českým slovesům zůstala – slovesný vid. Angličané i Francouzi nám proto mohou závidět, jak lehce, jedním slovem, můžeme vyjádřit, že někde pravidelně nakupujeme a jinde jen jednou nakoupíme. Že někdo jednou někoho podvede, jiný pak jednoduše podvádí pořád.
Tuto banální krásu české mluvy jsem si bezděky připomenul při nedávné návštěvě svého rodného města naplněného předvolební plakátovou atmosférou, pravda ne příliš juchající. Při silnicích se vyrojily pestrobarevné panely s důmyslnými sliby – z nichž jeden, oranžový, vedle usměvavé tváře tentokráte bez ulpělého žloutku hlásal: „Snížíme zadlužování České republiky do roku 2013“. Něco se mi na spojení nezdálo. Snížit můžeme přece zadlužení neboli dluh, jakožto výsledek činnosti zvané zadlužování. Činnost samotnou můžeme pak zastavit, zrychlit nebo zpomalit.
Mluvnická hříčka mne zaujala. Po opakovaném přečtení jsem si uvědomil, že strana opravdu neslibuje šetřit či dokonce snižovat dluh nebo alespoň míru zadlužení, která je předpokladem přijetí eura. Neslibuje ani, že se pokusí nezadlužit či nezadlužovat více budoucí pokolení občanů. Naopak – ostentativně, ba opulentně prohlašuje, že utrácením bude dluh nadále zvyšovat – a že pouze koncem svého případného politického mandátu se pokusí zarážet sekeru do kapes budoucích daňových poplatníků sice hlouběji, ale poněkud něžněji. Ne tedy snižování dluhu, nýbrž jeho zvyšování sníženou rychlostí. Jak roztomile upřímné.
Nebyl jsem si jistý, zda se ve zmatečné atmosféře módních antikampaní jednalo o skutečný slib nebo jen další vtipnou nadsázku. O kousek dál totiž visel jiný již legendární poutač, tentokráte modrý, chválící jistého valašského synka jako věrného manžela a moudrého vůdce. Zabrousil jsem proto na oranžovou stránku a hle:
„Zavazujeme se do roku 2013 snížit rychlost zadlužování na polovinu. Využijeme evropské fondy pro vytvoření nových pracovních míst a podporu růstu naší ekonomiky. Zvýšením příjmů státního rozpočtu a snížením státních výdajů napravíme škody způsobené vládou ODS v čele s Topolánkem a Kalouskem, odpovědnou za dluh 300 miliard korun způsobený neschopností, obrovskou korupcí a nevídaným daňovým zvýhodněním těch nejbohatších. Omezíme také megalomanské projekty Topolánkovy a Kalouskovy vlády - církevní restituce za 270 miliard a likvidaci ekologických škod za více než 100 miliard, které by dále prohloubily deficit státního rozpočtu.“
Mé zvídavé srdce opět zaplesalo nad skrytou poetikou. Při zběžné znalosti jiných oranžových slibů mi vyšla čarokrásná variace na úkoly pro budoucí královnu Koloběžku První: Přijít ani ve dne ani v noci, oblečená neoblečená s darem nedarem. Vláda oranžové krásky bude ekologická neekologická, snižovat výdaje větším rozdáváním, napravovat škody způsobené zvýšením dluhu jeho dalším pozvolným zvyšováním, podporovat tvorbu pracovních míst zvyšováním daní potenciálních zaměstnavatelů, bojovat proti rozkrádání a korupci posvěcováním rozkrádání církevního a jiného majetku z dob ne tak dávných. A do toho zaklínadlo evropských fondů – které se zdají bezedné a hlavně nejdou z našich kapes. Nakonec lehce okořeněno tím všemocným „oni“ – ti nejbohatší, kteří si snad ani nezaslouží být občany našeho nádherného rovnostářského národa.
Proč říkat jasně: „Krize nekrize. My se dluhy dělat nebojíme!“ – když lze použít nádherné mluvnické výpustky? Hru se slovíčky, která zaujme, nadchne – a po volbách lépe z hlaviček voličů hodně rychle vyšumí. Použití vidu nedokonavého tam, kde by soudný člověk očekával dokonavý, snadno zanechá ve voliči mylný dojem, že získá něco, co vůbec není slibováno. A politické sliby se přece tak těžko plní, když nám je ty ostatní strany neustále przní.
Rád věřím, že oranžové kouzlení se slovesným videm u mnoha voličů úspěšně zabere. Já jsem bohužel vyrůstal ještě v dobách, kdy žít na dluh bylo neslušné. Časem jsem si zvykl na skutečnost, že žít na dluh neznamená samo o sobě něco špatného. Pokud však žijeme na dluh, o kterém víme, že jej sami jednou splatíme. Proto pro mne tanečky kolem nastavení státního rozpočtu nejsou jen o ekonomických teoriích. Ale rovněž o skrytém morálním poselství pro současná i budoucí pokolení.
Také bych rád ušetřil třicet korun na lékaře. Také bych byl rád, kdyby moji rodiče dostali na přilepšenou vyšší důchod. Byl bych rád, kdybychom našli pod Hodonínem tolik ropy, až by nám Saudové v Arábii a mouřeníni v Nigérii záviděli. Pak by se nám to to rozdávalo. A země by byla krásná – jedno jestli modrá nebo oranžová. Ale ropa u Hodonína zatím neprýští, jen tak trochu ucrkává. A v naší společné peněžence tak zůstává jen na jedno či na druhé, v žádném případě však na vše. Nelze přece utrácet, jestliže není co utratit.
Většina z vás by asi bez rozmýšlení odsoudila otce rodiny, který týden před výplatou odmítne dětem koupit zimník, ale sám si pak v hospodě půjčí u kamarádů, aby měl na svých deset piv. Každý asi pochopí, že když z peněženky vykoukne jen padesát korun, nebude mít ke snídani kaviár a šampaňské, ale spíše tence namazaný plátek chleba – ledaže by to byl nerozumný hejsek, či dokonce podvodník.
A proto politikové, kteří při plném vědomí bídného stavu veřejných financí slibují, že nebude jen na chleba, ale i na kaviár a šampaňské, mi spíše než starostlivého hospodáře a otce rodiny připomínají toho nezodpovědného hejska. Občany lze sice v zájmu vyšších cílů občas oblbnout. Je však podle mne nedůstojné je oblbovat neustále.
Oranžovým patří dík za originální mluvnickou hříčku, kterou by Angličané ani Francouzi asi nepochopili. Za připomenutí kouzla vidu slovesného lidu prostému. Ve volbách si však raději vyhlédnu stranu, která se slovy nekouzlí a programově nežije na dluh, který sama nesplatí.
Jak říkala Mrštíkova Maryša: „Nešťastná su, ale špatná nebudu...“
