Uprostřed oceánu hlavou dolů

V rámci mé přípravy na další transoceánský závod Transat ag2r, který startuje již za necelý měsíc, jsem se společně s mezinárodní posádkou, zúčastnil největší francouzské regaty, Spi Ouest France. O tom jak se nám jezdilo ve vichřici a při teplotě těsně nad nulou se dočtete v tomto blogu.

Phil Sharp bihem závodu Spi Ouest France.

Více než pět set lodí se sešlo v bretaňském přístavu La Trinite, aby se zde utkaly ve 30. ročníku jednoho z největších závodů na atlantickém pobřeží. Již několik dnů před startem zde trénovala celá řada lodí různých kategorií. My jsme sem přijeli s plachetnicí Figaro Bénéteau, se kterou se společně s Philem Sharpem z Velké Británie, připravujeme na dubnový závod přes oceán. Věděli jsme, že loď má pro tuto regatu špatné handicapové hodnocení, ale šlo nám především o trénink ve velkém poli lodí.

Podle koeficientu byla naše závodní jachta ATLANTIK FT, zařazena do nejrychlejší kategorie, kde měla bojovat s loděmi o minimálně 10 a spíše 20 stop delší vodoryskou. Navíc jsme se rozhodli, že zatímco ostatní posádky čítaly 8 až 14 členů, my jsme jeli z tréninkových důvodů jen ve čtyřech. Tedy já, Phil Sharp, Nick Brennan z Austrálie a Milan Hájek, který se mnou absolvoval již kvalifikace na Transat 6,50. Společně jsme udělali přípravu pro závod, včetně meteo podkladů a analýzy proudů. Phil měl na starosti kormidlování a trim hlavní plachty. Já měl za úkol taktiku a celkový trim. Milan dělal genu a trim na stoperech a mluvil do taktiky a Nick dělal nepopulární práci na přídi. Zápasil tedy s třímetrovým karbonovým pněm a dělal všechny výměny plachet. Je to hodně náročná a hodně mokrá práce. Člověk je více pod vodou než nad ní a musí se pevně držet, aby ho vlna nesmetla do moře. Nick má zasebou ale BT Challenge, tedy závod kolem světa proti proudům, tak s tím neměl problém.

První den byl k nevoli všech závod odložen. Přístav totiž zablokovala skupina protestujících rybářů. Nelíbí se jim soustavné zdražování pohonných hmot a tvrdí, že za deset dní vydělají 70 EUR. To jim ale nebránilo stovku večer propít v baru. Všichni Francouzi byli ke stávkujícím velice tolerantní. Myslím, že totiž většina z nich se už ve stávkové pohotovosti ocitla a tak měli porozumění. Pro nás ne-Francouze, to ale bylo něco nehorázného. Dovedu si představit, jak nám partička opilců zablokuje výjezd z přístavu na Lipně. Myslím, že první rána by padla ještě odpoledne a vše by bylo velmi rychle uklizené. Do tohoto problému jsme se ale nechtěli míchat. Dali jsme si tedy volno a řešili věci ohledně vybavení.

Druhý den ráno jeden z rybářů lovil motocykl z moře a došlo k několika menším konfliktům. Pořadatelé oznámili, že pokračuje vyjednávání a že vláda přislíbila pomoc. Nakonec tedy rybáři ustoupili a v poledne přístav uvolnili. To se již na záliv hnala vichřice. Všichni věděli, že to bude síla, ale pořadatelé pravděpodobně nechtěli rozhněvané rybáře popudit a když oni ustoupili, tak nás vyhnali na moře za každou cenu. Již cestou na start vítr zesílil na 25 uzlů. Vytáhli jsme velký spinakr a loď krásně letěla po hladině směrem k předstartovní oblasti. Vítr zesiloval dál, a když už foukalo 35, naše loď dělala stabilních 16 uzlů. Pak jsme spinakr sbalili a zahájili přípravu na start. Vítr zesílil na 45 uzlů a vzduchem vodorovně létaly krystalky ledu, které bodali do tváře. Teplota klesla těsně nad bod mrazu. Než jsme ale stihli zredukovat oplachtění, tak nám praskla hlavní plachta. To byl konec. Museli jsme ji smotat a zamířit zpět do mariny. V přístavu se kupily rozervané plachty, prasklé pně a hodně lidí řešilo vzniklé škody. Byl to drahý výjezd. Raději jsme měli podpořit rybáře v jejich stávce.

V neděli ráno byla plachta opravená a my v bojovné náladě vyrazili znovu na start. První rozjížďka se odjela ve větru do 25 uzlů. Což je celkem dost, ale oproti předchozímu dnu to bylo zanedbatelné. I přes celkem vydařený úvod nám většina lodí poměrně rychle ujela. Naše malá loď se dostala do zákrytu větších lodí, které nám pouštěli méně větru, a o to rychleji odjížděly. Nedalo se nic dělat. Je to handicapový závod a naše one-design loď, není určena pro tento druh závodění. Na druhou rozjížďku jsem šel ke kormidlu já a Phil šel trimovat. Nakonec se nám dařilo mnohem lépe, ale bylo to způsobeno tím, že přišla další smršť a vítr znovu zesílil na 45 uzlů. Ze závodu se stal boj o život a to nám celkem šlo. Trhli jsme znovu hlavní plachtu. Tentokrát to odnesl zadní roh. Dali jsme tam ale první ref a jelo se dál. Lety se spinakrem stály za to. Nakonec jsme byli někde kolem poloviny a porazili jsme dokonce i dvě lodě třídy Class 40, což jsou super speciály.

Večer bylo připraveno pohoštění v hlavním stanu. Sešla se zde celá řada světových jachtařů a ani my jsme nezůstali bez povšimnutí. Hlásil se ke mně jeden francouzský jachtař, který tvrdil, že je můj fanda, a že sledoval mé úspěšné zápolení v posledním Transatu. Bylo zde mnoho kamarádů z Classe Mini, ale i světová esa ze závodů kolem světa, jako např. Franc Cammas, který se před měsícem převrátil u Nového Zélandu s obřím trimaranem Groupama 3, Michel Desjoyeaux, Luic Peyron, nechyběla ROXY girl Sam Davies a také vítěz Barcelona World Race Jean Pierre Dick, kterého jsem málem ani nepoznal. Bylo zde i několik závodníků z Poháru Ameriky. Tým Oracle totiž nyní trénuje na trimaranu Foncia ve vedlejším Lorientu. Večer přišla řada na drsné příhody a ukazování jizev z bojů. Náš Nick měl celkem úspěch, protože měl po náročném dnu úplně zkrvavené ruce. Dokonce si kvůli tomu zbaběle pořídil i rukavice. Nejvíce nás ale pobavila historka o plavbě Petera Gosse kolem světa. Ten jel v jižním oceánu daleko od civilizace. Vlny byly poměrně vysoké a on z nich na své 18 metrové lodi doslova surfoval dolů. Dosahoval tak poměrně velké rychlosti. Vítr ale začal postupně více sílit. Už to nebylo podle tabulek na velký spinakr, ale díky rychlosti z vln, loď jela poměrně stabilně. Rozhodl se tedy pokračovat. Pak přišli ale první poryvy o rychlosti 35 uzlů a vše vypadalo velmi nebezpečně. Peter tedy urychleně zahájil stahování spinakru. Na jeho vrcholu byla převlečná manžeta, kterou se vší silou pokoušel stáhnout dolů. Když už měl vše téměř pod kontrolou, přišel další silný poryv větru. Spinakr se začal odspodu rychle nafukovat a manžeta letěla zpět nahoru. Lano se rychle odvíjelo až do okamžiku, kdy se utáhla smyčka kolem Peterovi nohy. Ta se utáhla a vymrštila jej do výšky. Naštěstí se držel druhého konce lana. Co ale teď? Loď jela na obrovských vlnách rychlostí přes dvacet uzlů a on visel nad palubou hlavou dolů omotán lanem. Strašná situace. V dálce viděl přicházet další silný poryv větru. Jestli rychle něco neudělá, tak vítr zesílí natolik, že se již neudrží a bude vymrštěn do výšky. Tam se buď umlátí o stěžeň, nebo spadne z 25m na palubu, ale nejspíše skončí někde v oceánu a z dálky bude sledovat odjíždějící loď. Začal tedy bojovat. Po laně se rval dolů. Z posledních sil se natahoval ke stoperu od spinakru. Ještě kousek a bude to. Poryv už se blížil, když jedním s prstů zachytil stoper a odjistil jej. Obrovský spinakr začal padat v plné rychlosti do vody. Měl jen pár sekund na vymotání se z lana. Spadl po hlavě do kokpitu, shodil smyčku z nohy a lano se znovu prudce napnulo. Kdyby to nestihl, asi už by plaval za lodí. Obrovskou potrhanou plachtu pak musel odřezat. Byla to velká ztráta, ale byl rád, že přežil. Stačilo tak málo.

Pak padlo pár historek z Atlantiku, rovníkových tišin a extrémních trimaranů. Nakonec jsme odjeli spát. Druhý den se závodilo již brzo ráno a únava byla velká.

Poslední rozjížďku kormidloval znovu Phil. Po parádním startu jsme se celkem drželi, ale nakonec jsme s horší stoupavostí a menší rychlostí zapadli mezi ostatní lodě a pole nás opět pohltilo. I ve druhé skupině startovaly větší a rychlejší lodě a my jsme přitom měli závodit ještě o třídu výš. Znovu jsem se utvrdil v tom, že handicap je porovnávání neporovnatelného a raději zůstanu u one-designu. Ostatně všichni vyjmenovaní super jachtaři jeli v nějaké one-design třídě. Zejména Open 7,50. Vítr byl na velikonoční pondělí parádní, tedy od 15 do 25 uzlů. Jen teplota 2-5C mohla být vyšší. Do cíle jsme dojeli někde na konci skupiny a pak se přepočítávaly časy, ale asi ani to nám vzhledem ke koeficientu nepomohlo. Byl to ale parádní trénink. Jelikož jsme jeli jen ve čtyřech, tak jsme si hodně zamakali. Nick nám navíc ve volných chvílích v přístavu rozchodil satelitní připojení Iridium, navigační software MaxSea, meteo Navtex a řadu dalších věcí důležitých pro náš oceánský závod.

Teď jsem se na pár dnů vrátil do ČR a Phil odjel na sólový závod do Les Sables a zítra musí stihnout tiskovou konferenci v Paříži. V pondělí jde loď z vody a tým včele s preparátorem Vojtou Komárkem zahájí přípravné práce. Další víkend máme již trénink a testování nových plachet. Pak rychlý návrat na tiskovku, která bude 8. dubna v Praze a rychle zpět převézt loď na start do Concarneau. Tak držte palce, ať to všechno úspěšně zvládneme. Zatím jde vše podle plánu.