Na obzoru Kapverdské ostrovy

Po půlnoci se vítr zklidňuje a já kolem druhé hodiny odcházím spát. Odcházím je vlastně silné slovo, protože na lůžko jsou to jen asi čtyři kroky. Uléhám vždy oblečený, abych byl připraven okamžitě reagovat. Na vyvažovacím lůžku mám ale malou tenkou fleecovou deku, do které si balím ruce a přikrývám s ní část obličeje. Vzpomínám na domácí postel...

David Křížek na lodi CZE 516 - ATLANTIK FTLibor Sváček MCU

Anatomický rošt, měkká matrace, bavlněné prostěradlo, saténové povlečení. Vedle má láska a na peřiňáku huňatý kocour. Co mě vlastně žene doprostřed oceánu? Proč vyměním pohodu za tuhle hrůzu? To asi nikdy nepochopím. Škoda, že se nedá plout jen přes den. To by byla pohoda. Loď po několika dnech vypadla ze skluzu a tak si dopřávám poklidných padesát minut spánku. Jsem daleko od hlavních plavebních drah do Dakaru, ale i tak je dlouhý spánek nebezpečný. Ale vem to čert. Je to trochu ruská ruleta, ale mé šance jsou poměrně slušné. Musím se pořádně vyspat. Nakonec spím čtyřikrát padesát minut a pár krátkých bloků. Je to nádhera. Cítím se výborně. Ráno za úsvitu vstávám a rozcvičuji se. Mám připravené strečinkové cviky. Tělo je pak v lepší kondici, čímž se snažím předejít možným zraněním. Musím ale opatrně, abych na skákající lodi neprotáhl některý sval víc než je třeba. V kokpitu na bezpečnostním výlezu nacházím mrtvou sépii. Je dlouhá přes dvacet centimetrů. Byla by výborná do rizota, ale tady si nic neuvařím. Vracím ji zpět do moře.

Dopoledne se často mění směr a síla větru, ale podmínky mi umožňují jet stále s velkým genakrem. Když vítr klesne pod patnáct uzlů, musím veškerý balast přenosit ze zádi do středu lodě. Jinak by se záď příliš bořila a vytvářela velkou záďovou vlnu, která loď brzdí. Za hodinu stěhuji vše zpět, abych nebořil příď. Nenudím se. Předpověď je příznivá a já snad budu konečně vydělávat na své západní variantě. Nicméně jsem se propadl na desáté místo, ale nevadí, teď to snad doženu. Odpoledne se vítr začíná stáčet více od východu. Jedu na zadobočák a občas i na bočák. Všude kolem jsou obrovská hejna létajících ryb. Jedna z nich mně v nestřeženém okamžiku prolétává těsně nad hlavou. Vítr hodně zeslábl, ale na tomhle kurzu jedu pořád sedm až osm uzlů. To lodě na východě jsou na tom podstatně hůř. Mají to teď po větru a určitě nejedou přes pět uzlů. Někdy je kurz ostrý až moc, ale už se nedá nic dělat. Musím se držet spojnice. Večer mi na Kapverdy zbývá už jen šedesát mil. Po západu slunce vítr znovu sílí až na občasných osmnáct uzlů a já jedu na hraně spinoutu. Loď má na boční kurz velký náklon a spodní část genakru občas máčím ve vodě. Navíc musím soustavně pracovat s hlavní otěží. Je to hodně namáhavé, ale teď musím makat. Teď se rozhoduje. Když to vydržím až k ostrovům, tak výrazně získám. Dělám teď o pár mil za hodinu více než soupeři a držím se na kurzu. Kdybych se dostal pod spojnici, tak ztratím. K prvnímu ostrovu zbývá už jen padesát mil. Dokážu to!

Od stěžně se ozývá nepříjemné vrzání. Nemám ponětí, co by to mohlo být. Už jsem to s baterkou dvakrát kontroloval, ale na nic jsem nepřišel. Navíc se opakovaně začínají projevovat problémy s bateriemi. Při Azorském závodě přestal fungovat přepínač. Vojta to už dávno opravil, ale problém je tu znovu. Nemohu čerpat energii jen z jedné baterie zvlášť. Vždy se vybíjí obě. Navíc jedna začíná rychle ztrácet kapacitu a je velmi těžké ji dobít. I když nechám běžet generátor delší dobu, její kapacita jen těžko šplhá přes 90%. I tak se o to snažím, abych ji udržel v chodu co nejdéle. Dnes vůbec nejdu spát. Musím makat. Vítr se stáčí znovu na zaďák, a tak si dávám dvě krátké přibližovací halzy, ale to vůbec nevadí. I tak jsem musel hodně získat. Jel jsem ideální trasu. Kdybych byl více na západ, pak bych musel jet příliš ostrým kurzem a tedy bez genakru a pomaleji, a kdybych byl východněji, pak bych musel jet po větru a často halzovat do změn. Takhle to vyšlo ideálně. Sláva Juremu a jeho předpovědi.

Jedu celkem rychle a tak ještě za tmy se přibližuji ke Kapverdskému souostroví. Někde na pravoboku míjím velký ostrov Sao Antao. Nepojedu kolem něj, protože se zde tvoří silná akcelerační zóna a poryvový vítr tu půjde až ke třiceti uzlům. Několik mil za mnou se objevuje další loď. Pokouším se navázat kontakt vysílačkou, ale neodpovídá. Pokračuji v kurzu a mířím mezi další ostrovy Sao Vicente a Santa Luzia. Před pár lety jsme tu přistávali a bylo to nádherné dobrodružství. Mám na to krásné vzpomínky, ale teď musím jen proletět kolem. Nemám detailní mapy a tak raději naviguji loď do středu kanálu. Ještě stále je úplná tma. Doufám, že jsem při vynášení pozice neudělal chybu. Nerad bych tady ztroskotal. Jaká by to byla pohoda, kdybychom mohli používat mapové plotery. Naštěstí se začíná rozednívat v ten nejlepší okamžik a já s východem slunce v půl osmé ráno, vjíždím mezi ostrovy. Na palubě nalézám poměrně velkou létající rybu, ale chybí jí zadní půlka. Asi si jí nějaký dravec nadhodil a polovina mi přistála na lodi. V dálce rozeznávám jednoho ze soupeřů s modrým genakrem. Netuším, kdo by to mohl být. Oceánské dno se zde zvedá ze čtyř kilometrů na devatenáct metrů, ale kupodivu jsou zde přijatelné vlny. Opět halzuji a mířím blíže k ostrovu Sao Vicente. Je zde klidnější hladina a o dost silnější vítr. Pak halzuji podél pobřeží až k samotnému koci ostrova. Kloužu po hladké vodě s velkým genakrem patnácti uzlovou rychlostí. Je to nádhera vidět konečně pevninu. Při jedné halze mi praská oko na spodku ráhna, které drží soustavu kladek kikingu. Okamžitě beru pro tyto účely připravenou dynamu a vytvářím oko kolem profilu, tak jako to mají na 18ft skiffu. Oprava trvá jen chvilinku a nijak mě to nerozhodilo. Alespoň vím, co bylo to noční vrzání. Už to muselo být načaté. Pak raději halzuji zpět k jihu, abych se vyhnul větrnému stínu ostrova, který se zde táhne poměrně daleko. Tajemný soupeř se mi definitivně ztratil z dohledu. Vítr opět slábne a já se jen nerad loučím s pohledem na ostrovy. Santa Luzia! Myslím na svou milovanou Lucii a na mou drahou sestru Lucii. Co asi dělají? Další zemi uvidím až tak za dva týdny. To je hrozná představa. Čekají mě rovníkové tišiny, překonání rovníku, stoupačka na jižní polokouli a kdo ví co ještě. Teď už na předpověď nemohu příliš spoléhat, a tak se držím předem stanovené strategie. Třicet mil na jih a pak odhalzovat na kurz. Větrný stín vysokého ostrova Sao Antao je obrovský.

Poslouchal jsem předpověď na rádiu Monaco, ale zase jim to nějak nevyšlo. K tomu jsem se propadl na jedenácté místo. To je hrůza. Celou dobu od Madeiry to bylo na genakr a v tom je moje síla. Jak to teď doženu? Je pravda, že to nad ránem trochu zesláblo, ale doufal jsem, že to přibrzdilo všechny lodě. Jinak jsem měl ideální rychlost a kurz. Doufal jsem, že naopak skočím dopředu. Hlásili silný vítr dvacet pět až třicet uzlů. Místo toho fouká jen patnáct. Vůbec nerozumím hlášeným sektorům pro jednotlivé předpovědi. Dostali jsme jejich seznam, který absolutně neodpovídá. Poprvé jsem tedy vytáhl knihu pilota, ale ani zde se to neshoduje. To je zase nějaký francouzský systém na zmatení soupeřů. Jen mě uklidňuje, že jejich oficiální předpovědi jsou stejně k ničemu. Držím se na spojnici k místu, na kterém chci podle plánu překročit rovník. Je to 30°50´W. Původně jsem si chtěl ale najet ještě více k západu, ale kdybych odhalzoval, tak pojedu až padesát stupňů od kurzu. Nevím co je lepší. Předpovědi pořadatelům nevychází a na Jureho předpověď z Madeiry už po týdnu také nelze spoléhat. Volím tedy nejkratší cestu a uvidí se. Jedu kurzem dvě stě stupňů. Měl bych teď těsně minout malý skalnatý ostrůvek, který se nachází, tři stupně nad rovníkem. Je to vojenská základna a na mapách není ani zanesený. Je dobré, že znám jeho polohu. Měl bych asi pěkný šok, kdyby se přede mnou z nenadání objevila pevnina.

Mám první zdravotní problém. Od dětství trpím na bolavé ucho a nevyhnulo se mi to ani zde. Už včera mě trochu pobolívalo, ale dnes je to horší. Trochu mi to kazí náladu. Je to nepříjemné. Navíc nevím co s tím. Je to určitě z té soli, které mám plné uši, ale ze zkušenosti vím, že když si to začnu neodborně čistit, tak je to ještě horší. Dnes tedy žádná muzika, žádné vzkazy. Ucho musí odpočívat. Nechávám si na hlavě raději čelenku, abych jej chránil od větru. Kolem jsou obrovská hejna létajících ryb. Doufám, že mě některá z nich nesejme.

Mé zhoršené umístění mi nedá spát. Musím tu ztrátu dohnat. Tolik lidí mi fandí. Tolik lidí mi pomohlo dostat se až sem. Nesmím je zklamat. Celou noc jedu na hranici spinoutu. Valím to v poryvovém větru s velkým genakrem. Jsem děsně unavený, ale nevzdávám to. Cestou na Kapverdy jsem to asi zbytečně šetřil. Musím do toho jít naplno. Byla by asi blbost to tady rozlámat, když už prakticky není návratu a poslední pevnina už je pěkně daleko, ale nedá se nic dělat. Jedu jak o život. Občas musím úplně vypustit hlavní plachtu. Takeláž se divoce otřásá a já se modlím za stěžeň. Občas musím vypustit i genakr a to se zas bojím o pevnost čeleně, ale jak mě namluvil zprávu náš dvorní fotograf Libor Sváček: „Hop, hop, hop! Nebudeme změkčilý!“ To je heslo dnešní noci. Adrenalin mi stříká i s uší. Je to divoká jízda, tak doufám, že to riziko bude stát za to.

Dopoledne se vítr začíná stáčet. Měním velký genakr za střední a pak dávám i plochý Code Zero. Nakonec musím ustavit jen kosatku a jedu asi sedmdesát stupňů vůči větru. Je to tedy poměrně ostré a vítr zesiluje k osmnácti uzlům. Loď výrazně zpomalila a skáče na vlnách. V jedenáct hodin se netrpělivě vrhám k rádiu. Předpověď je hrozná. Hlásí východojihovýchod, ale mně už teď fouká jihovýchod. Přímo přede mnou je oblast s větrem kolem třiceti pěti uzlů. To samo o sobě je hrozné, ale navíc jsou hlášené bouřky s větrem až čtyřicet pět uzlů. To bude děsný, ale už není vyhnutí. Musím prostě jet dál. Moje obavy jdou ale stranou. Po divoké noční jízdě jsem poskočil na osmé místo. Stálo to za to. Jsem hrozně unavený, ale to je jedno. Proto jsem tady. Osmička je dobrá.

Během dne přichází stále častější přeháňky. Najednou přijde průtrž mračen a nic není vidět. Jen voda se lije z oblohy. Vítr vždy trochu zesílí a tak musím zredukovat plochu hlavní plachty dalším refem. Hned jak to přejde, tak rozrefovávám zpět. Už to mám nacvičené snad i poslepu. Povolit výtah, u stěžně stáhnout plachtu až k oku. Pak ji zatáhnout a dobrat zadní refovací lano. Spodek plachty zarolovat, aby měla co nejmenší odpor a zajistit. Pak dobrat zbývající refovací lana a udělat pořádek. Za půl hodiny následuje opačný postup. Další zesílení přichází za hodinu, někdy i za půl. Jsem ale na pěkném osmém místě, tak si nestěžuji.

(Pokračování příště)

David Křížek – CZE 516 – ATLANTIK FT