Asi stárnu,

jak tak pozoruju. Je mi jasné, že si za to můžu sama. Nemažu se těmi správnými krémy na těch správných místech a ve správných intervalech.

Nespím a nejím pravidelně, nemám trenéra a ke všemu se vystavuji nezdravým exhalacím, slunečnímu záření a neblahému vlivu kolemjdoucích blbců. Korunu tomu nasadila prodělaná těhotenství (zkuste něco udělat s vyfouklým míčem).

Je to tak, asi mě to jednou nemine. I když si nechci připustit, že i ze mě bude babka, dokud ji opravdu jednoho rána nenajdu u sebe v koupelně. Zatím "pouze" pozoruji jemné změny v rysech svého obličeje, úbytek kolagenu v horních partiích svých paží (jo, normálně se mi začínají dělat "křidýlka", fuj) a na šediny jsem už rezignovala. Ke všemu jsem se úplně přestala orientovat na hudební scéně pro náctileté (osobní sebevražda) a vysílání Evropy2 mi bytostně vadí.

Naopak mě začíná lákat vidina vlastní zahrádky, v televizi snesu pouze filmy typu komedie, maximálně romantická komedie (adrenalinu mám dost v reálném životě), v minisukni se cítím lehce vulgárně a chlap kolem čtyřicítky mi už nepřipadá "na mě starý".

Ztracené to ale určitě také ještě není. Díkybohu pubertální pupínky už odezněly, ale chuť jít se někam do roztrhání těla vyřádit (vytancovat, vyblbnout, smát se, že mě bolí břicho, otrhat někomu v noci záhonek s jahodami za plotem) mě čas od času popadne. Ke všemu se asi tak od sedmnácti cítím v hlavě dost stejně, se všemy obavami, nejistotami i pitomými nápady. Nedávno mi dokonce někdo řekl, že mám špatně odžitou pubertu a že mě to ještě jednou čeká ... No, bůh nás chraň.

Včerejšek další nebude, ale jestli si to zvládnu užít, jsem ochotná se jednou smířit i s obličejem jako harmonika a dědouškem u nás doma na gauči.