Myslím, že všechno se děje z určitého důvodu … Někdy přijdou okamžiky, které se pak zdají jako vytržené ze starého snu …
Bohužel došlo k tomu, že jsem s mojí starší holčičkou skončila v nemocnici. První dny velký stres. Horečky, nejdou srazit, balíme ji do studených prostěradel … V noci vstávám, stále ji dokola měřím, zase balíme … Po vyčerpávajícím víkendu, kdy obě stojíme sotva na nohou mi nepřidává informace, že musíme do nemocnice …
Akutní stres opadá a dostavuje se stres permanentní. Pramení z mých dětských pobytů v nemocnici, kdy při pouhém charakteristickém „zápachu“ nemocničních zařízení můj tlak začne klesat, stahuje se žaludek a začínají mi mrtvět prsty na rukou … Dodnes, když vidím jehlu, začnu blednout, i když mnohé kontroly v těhotenství mi snad pomohly si zvyknout …
Mozek je pěkná potvora … Nezapomíná, ani v nejmenším … Stačí vůně, zápach, zvuk, cinknutí a vše je zpět … Moje dcera nenávidí jehly … Věřím tomu, že pocity se dají zdědit. Proč by se mi jinak jako dítěti zdávaly barevné sny z války, kde jsem cítila skutečný strach o život a slyšela střelbu, ač jsem do té doby žádné dokumenty o válce neviděla. Moje dcera zdědila odpor k doktorům, to mi nepomáhá … Odebrat krev je pak silně vypjatou anabází, u které málem omdlíme obě …
Situace je o to absurdnější, že během jednoho dne na „našem“ nemocničním patře potkávám tři lidi, které jsem neviděla více než deset let. Dva jsou moji spolužáci ze školy a pracují zde, další je bývalá sousedka, dnes už také máma, která tu leží s dítětem.
Už je to dlouho, co jsem se z tohoto místa odstěhovala a vzpomínky na takové lidi jsou mlhavé … Nestýkáme se a nepíšeme si.
Všichni jsme se trochu změnili a zestárli, ale to jádro je neustále tak stejné. S mým spolužákem, nyní zdejším panem doktorem, jsme se často učili matematiku po telefonu … Myslím, že se mi snad i nějaký čas ve škole líbil.
Mám z podobných vzpomínek na své dětsví a dospívání ve zdejším kraji, kde jsem se ocitla v nemocnici tak trochu nedopatřením, protože tu dávno nežiji, smíšené pocity. Na některé roky tady nevzpomínám ráda, nebyly to pro mě roky radosti. Odešla jsem odtud nejen kvůli práci, ale i proto, abych se odstřihla a začala znova s lidmi, kteří mě neznají … Setkání s nimi po dlouhých letech je pro mě melancholií.
Vrací se mi pocity na nešťastné roky na střední škole, kdy jsem se necítila dobře ani doma, ani ve škole, nenarazila jsem na lidi, se kterými by mi bylo dobře … Na druhou stranu je, nevím proč, ráda vidím.
Naštěstí, já jsem už jiná. Odešla jsem a našla svou cenu, sebehodnotu a vědomí, že jsou věci, na které mám právo, i když mi okolí tvrdí opak. Že záleží na tom, co si myslím já. Že je důležité to, pro co se rozhodnu já sama, že mám právo na to, aby se ke mně ostatní chovali slušně … Že moje děti někdy zlobí a že to ale nevadí, že jsme každý originál a že se nemusím vejít do žádné přihrádky, kterou si tahle společnost stanovila, že si život zařídím podle sebe …
Během mého dospívání se ke mně témeř nikdo nechoval tak, abych se mohla cítit, že mám na tyhle věci právo … Dalo mi dost práce na to přijít sama … Snažím se a moc bych si přála, aby moje děti nemusely strávit tolik času se dobrat k tomu samému… Aby to cítily ode mě hned od začátku, že můžou být tím, kým chtějí ...
