Londotřesky

aneb když si naplánujete romantický víkend, za který by se nemusel stydět nejeden režisér hollywoodských slaďáků a vznikne Troškova komedie.

V listopadu jsme měli oslavit sedm společných letech. Plán byl jasný – sluníčková procházka s pejskama, večeře při svíčkách ve vyhlášené restauraci, vodění za ručičky a dlouhé pohledy do očí.

Místo psů jsme se z procházky vraceli promočený na kost s dvěma obalenými koulemi bláta. To by mi nevytočilo zdaleka tolik jako fakt, že Meba ztratil naše JEDINÉ klíče od auta. V parku. V bouřce. Patnáct kiláků od baráku. Místo oslavy výročí to z mé strany vypadalo na rozchod. 

Volali jsme do servisu, kde nám řekli, že odemčení auta nás vyjde na pět tisíc liber. Vypadalo to, že budoucnost našeho vztahu je zpečetěna. O dvě hodiny, jednu do krve rozedřenou patu a pokutu za parkování později, jsme je našli. 

Rezervace v restauraci nám mezitím propadla a vzhledem k tomu, že jsem jí musela udělat více jak měsíc předem, nepřicházelo v úvahu, že by nás někam vměstnali. Plán B jsme neměli, přesto jsme se rozhodli se převléct z farmářského a holínek, vyrazit do centra a improvizovat. 

Při oblékání vyvstanul další problém. Od té doby, co mým nejčastějším pohybem bylo mačkání tlačítek na klávesnici počítače a pozvedávání hrníčků, skleniček a lahví k ústům, čísla na mé váze nebezpečně stoupla. 

Bohužel jsem si toho nevšimla a ve snaze přiblížit se tomu něžnému dvaadvacetiletému stvoření, které Meba před sedmi lety poznal, jsem si objednala jsem troje nové šaty. Ovšem všechny v mé běžné velikosti. V jedněch jsem vypadala, jak když čekám paterčata a druhé mě táhly přes macaté ruce. Třetí košilového střihu by po třetím panáku nevypadaly tak strašně, nicméně byl problém dopnout knoflíčky, protože jsem jaksi narostla úplně všude. Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně podařilo, ale jakmile jsem se nadechla, knoflík odletěl a pes ho sežral ještě dřív, než jsem ze sebe dostala “fuj!”.

Když jsme došli na metro, zjistili jsme, že je z důvodů udržovacích prací zavřené. Měla jsem toho plné zuby a začala mi tepat žíla na čele, ale neexistuje problém, které by nevyřešilo jedno chlazené, a tak jsme zalezli do nejbližší putyky vymyslet, co dál. Po třech pivech, kdy zbyla z romantické oslavy výročí jen představa, nám už bylo jedno, jak a kde se najíme, hlavně, že se najíme. 

Skončili jsme v etiopský restauraci, jedli rukama z tácu položeném na plastovém ubruse a pili pivo rovnou z flašky. Romantika odpovídající oslavám sedmi společných let. 

Večer jsme se zakončili v zaplivaném baru na Kings Cross. Usadili jsme se na barové stoličky a objednali si pivo. Chvilku po nás dorazila skupinka anglických kravaťáků, kteří si mysleli, že jim patří svět nebo minimálně ten bar. Hlasitost, kterou se projevovali a přes kterou nebyla slyšet hudba, bych jim asi i o sobotní noci prominula, ale když do mě jeden z nich asi po pátý drknul tak, že jsem se polila, začala mi opět tepat žíla na čele. Meba mi navrhl, že si vyměníme místa, což jsem odmítla. 

Když si ze mě týpek naférovku udělal opěrku a odpočíval svalený na mých zádech několik minut, jako když do mě trefí. Otočila jsem se, přitáhla si ho za kravatu a jemně bez přehnaných emocí mu vysvětila, že jestli do mě ještě jednou strčí, dostane pěstí. Meba se topil v trapnosti a chtěl v nestřeženém okamžiku prchnout na záchod. Snad to se mnou vydrží aspoň dalších sedm. Pokus o romantiku zase za rok.