Levné letenky do Cvokhausu

Říká se, nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levné věci. Já říkám, nejsme tak bohatí, abychom mohli lítat s nízkonákladovými společnostmi. 

Po návratu z Tanzánie, jsem se zařekla, že na dovolenou s Mebou si na čas nechám zajít chuť. Skoro deset měsíců jsme se nehnuli z ostrovů, jenže pak přišla táty šedesátka a nám nezbylo než koupit letenky. Přes Mebův velký nesouhlas jsem volila Wizzair, protože byl nejlevnější.

V rodině, kde by se tetičky a sestřenice mohly řadit k pokrevním příbuzným mamutům, mě hláška „Je vidět, že se ti daří dobře!” v překladu “přibrala si” vždycky slušně namíchne. Ve snaze předejít komentářům od jistých členů širší rodiny, začínám měsíc před cestou domů držet dietu. Ze začátku ji poruším zhruba jen obden, takže týden před odletem, když už jde opravdu do tuhého přestávám jíst úplně. Pokud je hlad příliš velký, uvařím si kuřecí prso ve vodě a když mě honí mlsná, dovolím si ho i posolit.

Den před odletem jsem vygruntovala barák, aby nás nepomluvil kamarád, co se nám staral o psy a došla jsem si ke kadeřnici. Nadšená znové hlavy a úbytku hmotnosti o několik gramů mě napadlo, že bychom se měli před cestou trošku odreagovat. Dala jsem si s Mebou rande v oblíbeném baru na jedno. 

O šest hodin a osm piv později, s hlavou v záchodové míse, jsem toho nápadu pít na lačno trošku litovala.

S ohromnou kocovinou, s pocitem, že mě v noci pravděpodobně přejel traktor, jsme se vydali na letiště. Nehoda před letištěm, zavřená dálnice. Cesta, která měla trvat necelou hodinku, trvala skoro tři. Nervy, že nám to uletí. Hysterie, že jsme měli vyrazit dřív.

Když jsme se přesně hodinu a deset minut dostavili k odbavení kufru, ulevilo se nám. Když nám o několik vteřin později řekli, že gate je už zavřený a že nám kufr neodbaví, měla jsem chuť někoho zarazit do země. Argumentování s Wizzair personálem o tom, že přepážka má zavírat až za půlhodiny bylo zcela zbytečné. Máte být na letišti tři hodiny před odletem, zněla odpověď.

Byla jsem tak vystresovaná, že mi nepřišlo ani divné, že nám ta ženská za přepážkou řekla, ať jdeme s naším třicetikilovým kufrem až do letadla, že to bude v pohodě. A tak jsme to zkusili, urazili jsme celkem velkou vzdálenost, než nás dohnala ochranka a vypoklonkovala nás zase zpátky do letištní haly. 

Do odletu letadla zbývalo půl hodiny, Meba, který stahuje kalhoty kilometr před brodem se prostě rozhodl, že nemá smysl se stresovat, koupíme nové letenky a poletíme později. Tenhle plán měl pouze jeden jediný háček, později nic neletělo a zmeškat tátovu šedesátku, přijít o setkání se závistivými příbuznými, to jsme si nemohli nechat ujít. 

Jelikož jsme byli odbaveni online, rozhodla jsem se k radikálnímu řešení, nechat kufr v úschovně na letišti. I tohle řešení mělo své mouchy, protože váháním a dohadováním jsme ztratili drahocenné minuty. Fronta u bezpečnostní kontroly nám taky nepřidala, a navíc má kabelku byla doporučena k další prohlídce. 

A tak jsem, jak v blbém americkém filmu instruovala Mebu, ať běží k letadlu a zkusí ho zastavit, že já ho doběhnu, jen co mi ty anglický mamlasové vydaj zpátky tašku. 

Slušně jsem požádala pracovníka letiště, zda by si nemohl trochu švihnout, že mi letí letadlo za pět minut. Byl tradičně anglicky ochotný, nejdřív si dal čaj o páté, pak kabelku prohledal. Vyskládal z ní všechny věci a prázdnou jí zařadil až úplně nakonec té dlouhatánské fronty věcí čekající na projetí rentgenem. 

Když taška přijela zpátky měla jsem přesně pět minut do odletu letadla. Nebyl čas skládat věci zpátky, popadla jsem všechno a běžela. Kozačky, které jsem původně měla nad koleny se mi sesunuly ke kotníkům, sukně vlála, zpocené vlasy připláclé na čele, vrážela jsem do lidí. Nezdržovala jsem se eskalátorem a brala schody po dvou a pak mi všechno začalo padat. Bunda, šála, notebook, hodinky, všechno se rozcáklo na zemi a já měla chuť začít brečet. Do toho se mi rozezvonil telefon. Volal Meba, že mě už vidí, že jsem poslední ať utíkám, že to ještě stihnu. V tu chvíli bych předběhla i Usaina Bolta. 

Stihla jsem to. Ve chvíli, když letadlo začalo rolovat po ranveji jsem se uřícená skácela na sedadlo. A pak nastal ten moment ze Sám doma, jen s tím rozdílem, že místo “Kevin” jsem zaječela “tuňák”. Kilovej flák čerstvého tuňáka, který jsem koupila den před odjezdem pro mámu na rybím trhu a kvůli kterému jsem vstávala ve tři ráno, tak přesně ten jsem nechala v kufru. V tom kufru, který byl na letišti v úschovně a který se po pěti dnech v teplém kufru za přítomnosti mých svršků naučí pravděpodobně zase plavat. Předpokládala jsem, že na nás při zpáteční cestě bude čekat policie, protože se půl letiště bude domnívat, že nám v kufru hnije mrtvola. Orosená, na pokraji infarktu, jsem požádala letušku o dvě piva. Čert vem, že mi přinesla dva miniaturní heinekeny, které stály skoro to, co naše letenka. I bych přežila to, že bylo teplé, ale to že mě Meba tou žlutou holandskou splaškou osprchoval jediné oblečení, které jsem sebou měla, mě už malinko vytočilo. Přísahám, letos už nikam neletím! Natožpak s Wizzairem!

Cena letenek, příplatek za kufr, příplatek za sedadla vedle sebe, parkoviště na letišti, příplatek za to, že dýcháme, úschovna, pět dnů v Čechách v jedněch šatech, botox a vyžehlení vrásek po zažitém stresu, kupování nového dárku k narozeninám, sečteno podtrženo, letět soukromým tryskáčem by vyšlo levněji.