Neznalost originálu neomlouvá. O tom jak mi překlad zničil důležité setkání a o nutnosti počešťování všech a všeho.
Při nedělní dopolední procházce po Ravenscourtském parku v západním Londýně jsme potkali starého muže s rozcuchanými bílými vlasy, které již začaly ustupovat z temena hlavy. Nepůsobil příliš svěžím dojmem. V obnošených zelených manžestrácích a tmavé bundě kráčel pomalu s rukama za zády hluboce ponořen do svých myšlenek. Když spatřil Montyho, našeho hnědého labradora, na chvíli se zastavil, natáhl ruku, jako by si ho chtěl pohladit. Monty jeho prsty se zájmem očuchal, ale když se ukázalo, že z toho nekouká nic na zub, rozběhl se za volně pobíhajícím teriérem.
‚‚To byl Dumbledore.”, šťouchl do mě loktem Meba.
‚‚Co? Ty taky znáš každého místního bezdomovce!”, narážela jsem na fakt, kolik podivných existencí zdraví na ulici. Meba se rozesmál.
‚‚Bruem- baaal!”, řekl ne zcela srozumitelně a mě to vzápětí došlo.
‚‚Brumbál!”, vykřikla jsem. Ten muž, kterého jsme právě potkali byl Michael Gambon. Představitel Albuse Brumbála neboli profesora Albuse Dumbledora z filmů o Harrym Potterovi. Neznalá originálu, jsem díky panu Medkovi (pozn. překladatel Harryho Pottera) mé setkání s nejznámějším profesorem na světě prošvihla. Když jsem se ohlídla, bylo už pozdě. Brumbál zabočil a ještě dřív než jsem stačila říct famrpál, zmizel za nízkými jehličnany. Možná se přemístil. Kdo ví.
Zklamání z nevydařeného setkání bylo obrovské. Chápejte, jsem generací Harryho Pottera. Vyrůstala jsem s ním. Bylo mi deset, když jsem četla první díl Kámen mudrců. I když jsem tak nějak tušila, že Bradavice jsou vymyšlené, asi jako Ježíšek nebo ta věc s čápem, přeci jen jsem doufala, že třeba náhodou dostanu k jedenáctým narozeninám dopis a vypadnu z nudné páté bé. Nasadím si na melírovanou hlavu s ofinou moudrý klobouk a následně začnu chodit do Nebelvíru.
Dle očekávání stále hniju ve světě mudlů, ale po letech strávených ve společnosti tohohle tajemného světa mi najednou někdo poví, že nic z toho neexistuje? Bradavice nejsou Bradavice, ale nějaký Hogwarts. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel mají názvy jako Gryffindor, Ravenclaw, Hufflepuff a Slyterin.
Rozhodla jsem se přečíst knihu v originále. Musím přiznat, že neexistuje moc knih, který bych četla dvakrát. Snad krom Malého prince a právě Harry Pottera. S každým novým dílem jsem četla i díl předchozí. Můj malý perfekcionalismus, abych nevypadla z děje a nepřišla o souvislosti. A tak se stalo, že jsem první díl četla minimálně sedmkrát. Najednou jsem otevřela tu známou knihu, kterou jsem četla už tolikrát a ona byla úplně neznámá. Překlad věcí či vymýšlení vhodných alternativ je věc jedna, ale proč překládat či měnit názvy a jména? Stejně jako fotbal může být soccer, může být i famfrpál quidditch. Když na to přijde, je mně jedno zda mě vyděsí dementor či mozkomor. Proč se ale z Rity Skeeter musí stát Rita Holoubková, z Gilderoye Lockharta Zlatoslav Loghart a z Luny Lovegood Lenka Láskorádová? Osobní jména a názvy se podle mě nepřekládají. I přesto, že spousta jmen v Harrym Potterovi má význam, přimluvila bych se za ponechání jmen originálních. Co na plat, zvyk je železná košila a tak i při čtení originálu jsem v hlavě měla do kůže zarytý český překlad. Stejně nepřípustné jako je pro mě vyměnit Santu Clause za Ježíška. Brumbál navždy zůstane Brumbálem a nestane se Dumbledorem.
Bratři Medkové odvedli velký kus práce a je jen na osobním vkusu a pocitu do jaké míry bylo nutné měnit originální názvy a jména. Za jedno jsem jim ale velmi vděčná. Neudělali nám z Harryho Pottera Jindru Hrnčíře.
A jak jste na tom vy? Originál či překlad? Bradavice nebo Hoghwarts?
