Většinou si dělám legraci z Angličanů, ale čím jsme divný my – Češi? Pojďme si udělat legraci, tak trochu samy ze sebe.
"A co tam máte v tý Český republice? Máte internet a McDonald?”
“Ne, my máme jen pole, pivo a sex! Přesně v tomhle pořadí!”, takhle odpovídám pokaždé, když se někdo takhle blbě zeptá. Pravdou je, že jsme pro svět tak trošku záhadou.
Feministky z hnutí Jednou na mě zamrkal někdo v tramvaji, tak se k tomu dneska přihlásím (#metoo) by si smlsly. Veřejně i neveřejně pěstujeme o Velikonocích domácí násilí, mydlíme něžné polovičky, a ještě za to chceme odměnu.
Všeobecně máme rádi drsné tradice. Již od útlého věku vyhrožujeme dětem únosem do pekla, pokud se nebudou chovat slušně. A zatímco západní svět to považuje za týrání a Evropská unie řeší, jak nám to zatrhnout, české dítko se oklepe a časem na čerta s Mikulášem s úsměvem vzpomíná. A pokud Brusel nezasáhl do teď, tak na Štědrý den určitě. Kapří jatka a hladovějící děti, které nejí v domnění, že uvidí zlaté prasátko. Suverénně klamavá reklama.
Jsme odkojení na pivu, nepovažujeme ho za alkohol, a i když nám ze začátku moc nechutná, stejnak ho pijeme, protože voda je přece jen dražší.
Máme krásný ženský, které se vdávají za Pepíky s ponožkami v sandálech a ledvinkou.
Místo známého “cheers” a jemné cinkotu skla, říkáme “voči pičo” a před loknutím třískneme půllitrem o stůl.
Všeobecně rádi slavíme. Jméno si člověk nevybírá, ale žádný důvod není tak malý, aby se člověk nemohl opít, a tak slavíme to, jak se jmenujeme. Ne, že by si to takový Svatoslav nebo Ignác nezasloužili.
Stydíme se a máme velkou schopnost se podceňovat a ujišťovat, že to nejde, a že se to nepovede. Moc se neusmíváme, protože se usmívají jen blázni a blbý Američané.
Máme velmi blízko k přírodě a kdykoliv můžeme trávíme čas venku. Občas jsme tak nadšení, že se úplně zapomeneme převléct, a tak chodíme po městě v péřovkách a pohorkách. Špindl nebo Praha, dyť je to jedno.
Jsme spořivý. Na dovolenou vozíme řízky, a zatímco civilizovaná západní Evropa jde a koupí si v supermarketu borůvky bez chuti, my jako magoři chodíme do lesa a sbíráme všechno, co by se dalo sežrat.
Když někoho pozveme domů, necháme ho zout přede dveřmi, v tom lepším případě až v chodbě. Nezáleží na tom, zda máte na ponožkách díru nebo jste v botách strávili celý den. Boty musí dolů ať se vám to líbí nebo ne. Pokud jste ale velký sympaťáci, nabídneme vám papuče. Co na tom, že před vámi je měla asi tak armáda smradlonožek a že jsou na nich obtisklé zuby našeho Alíka.
Zatímco ve světě se oslovují “darling” nebo “sweetheart”, objímají se a olíbávají na potkání. My jsme studení jak psí čumák, a i při gratulaci k narozeninám nastavujeme pravačku.
Občas si nevzpomeneme na výročí, něčí narozeniny či jméno našeho premiéra (až na Babiše, na toho se teď tak nějak zapomenout nedá), ale živě si všichni pamatujeme, co jsme dělali a kde jsme byli, když jsme vyhráli zlato v Naganu.
Všude je to, co by kamenem dohodil. Tak jsme si vymysleli hru zvanou “Dé jednička”, aby to jako vypadalo, že přeci jen je to z jedné konce republiky na druhou pěkná štreka.
A taky hodně skáčeme, protože přece kdo neskáče není Čech…
