Proč mi nikdo neřekl, že učňák je lepší než gympl? Mohla jsem jít ve třiceti do důchodu a užívat si vydělané prachy na Bahamách. Existují spolehliví řemeslníci, kteří chtěj makat a nechtějí almužnu nebo se jedná o vyhynulý druh?
Zatoužila jsem po nové koupelně a rozhodla se, že využiju pomoci dalších českých migrantů. Nebudu lhát, očekávala jsem kvalitu za rozumnou cenu. Našla jsem pár českých řemeslníků a postupně si je zvala domů.
„Co koupelnu? Celej barák udělám, jako to není problém. Prostě se na tři měsíce vystěhujete…!”
„Hale je to jako hodně práce a do toho se teda pouštět nechci. Takhle vymalovat, to bych popřemýšlel. Hale zajdeme na večeři, víš jak ty Češka, já Čech, pokecáme a uvidíme, co se dá dělat!”, řekl další hezky česky. Meba stál vedle mě.
Další byl pán v letech s velkým knírem, účesem á la Jarda Jágr, když hrál ještě za tučňáky. Z ledvinky, kterou měl na boku vyndal album se svým portfoliem, kterým byly rozmazané fotky z bourání umakartového jádra.
„A na co potřebuješ tak velkou vanu? Co tam jako chcete dělat!”, vzal to rovnou z ostra a na tykačku.
„Za desítku to udělám, ale vanu si vyber jinou, takhle velkou vanu nepotřebuješ!”
Po mé nevydařené honbě za českým Honzou jsme si koupelnu předělali sami. Přiznávám, bylo to na rozchod, párkrát jsem držela šroubovák a přemýšlela, jestli ho Mebovi můžu vrazit do oka, párkrát jsem ho OMYLEM klepla kladívkem, tři týdny jsme žili na staveništi, ale přežili jsme.
Loni jsem se rozhodla, že předěláme kuchyň. Dělat to opět svépomocí jsem odmítla, ale shánění řemeslníků jsem tentokrát nechala na Mebovi. Londýn nebo česká vesnice, řemeslníci vysedávají vždycky po hospodách. A tak jsem ho vyslala do hospody. Chudák prvně po letech sám v hospodě a hned na lovu.
A světe div se přišel s pořízenou. Sehnal partu čtyř chlapů – dva Angličani, Sudánec a Nigerijec aneb najatému řemeslníkovi na původ nekoukej.
První problém přišel s termínem. Byl srpen a já si představovala, že začneme tak v září. Anglán mrknul do diáře a prý únor bude ideální, proto přišel zaměřit kuchyň na začátku března. Další tři týdny mu trvalo, než nám poslal rozpočet.
Nemusím dodávat, že se mi protáčely panenky a přemýšlela jsem, kolik cest kolem světa bych za to pořídila. Ale jak víte, já už na cestování s Mebou nemám odvahu, takže kuchyň byla jasná volba.
Začít měli v pondělí a prej ať se nebojím ničeho nic, do týdne jsou hotový.
V neděli jsme vygruntovali kuchyň, to, aby nás nepomluvili, vystěhovali jsme všechny hrnce a pánvičky na terasu. Meba došel pro piva, já mezitím uvařila guláš a upekla perník s domácí meruňkovou marmeládou a čokoládovou polevou. Tomu se říká “čekstajl”.
Páni řemeslníci přišli ve čtvrt na devět, v deset pauzička na kafíčko, v jednu na obídek.
Nad perníkem ohrnovali nos a guláše se ani nedotkli, prej kdyby byl tak sendvič s uzeným lososem nebo bagel s avokádem.
Když jsem nenabídla nic jiného než ten guláš, šli na smažené kuře k Pákistánci na rohu.
Vrátili se před druhou a ve dvě padla. Prý déle jak do tří nemakaj. Je to práce náročná a nemůžou se soustředit.
Dnes je to jednadvacátý den, co vařím na plynovém kempingovém vařiči. Tři týdny bez pračky, posledních pět dní i bez ledničky. Už poslušně připravuju sendviče s lososem, dělám kafíčka se sójovým mlíčkem, vyndavám nářadí než přijdou a uklízím ho po nich, když odejdou. Zatím to ale vypadá, že se Angličané dočkají dříve brexitu než já kuchyně.
My máme toho zedníka. Výbornej. Nejlacinější zedník v kraji. Bere deset korun na hodinu. Samozřejmě plus doprava a strava. On teda cihlu do ruky neveme, ale odborník je to na slovo vzatej. To je fachman, takhle už tu postavil tři vily.
