Doba názorová

Lidstvo zažilo dobu kamennou, bronzovou, železnou a nyní jsme se ocitli v době názorové. Vypadá to, že se přes noc každý stal odborníkem na výživu, výchovu psů, plasty, udržitelnou módu, Brexit i hokejovou taktiku.

Týká se to zejména mileniálů, i když starší občané, nehledě na artritidu, přeskakují generační propast nezvykle pružně. 

Některé národy mají rozumování vyloženě v krvi. Z mé zkušenosti jsou to zejména Angličané a Australani. Nebojí se zapříst hovor, když stojíte ve frontě na pokladnu, na procházce se psem nebo jen u vedlejšího stolu v restauraci a než se nadějete dozvíte se, co si myslí o globálním oteplování. 

Úplně nejlepší pro tyhle konverzace jsou dovolené. Času neomezeně a tak můžou žvatlat a žvatlat. Naneštěstí Meba mluví hodně, mluví rád a většinou se chytne na udičku. Já, která jsem přátelská, jak kaktus, po většinou trpím, mlčím, utápím se v trapné konverzaci nebo zpravidla v něčem ostřejším. Ve vodce třeba. 

Stejně tak to bylo na Islandu, kdy se Meba přichomýtl k rozumování o fotbalové taktice. Žvatlání, kecy, záblesk, nic si nepamatuju, a najednou jsme v kotli islandských fotbalových fanoušků, kteří zrovna remizovali s Argentincema a po zbytek večera, místo romantických toulkách po Reykjavíku skandujeme “Ija, Ija, Islandia!” v místním předraženém pajzlu.  

Na Zanzibaru si nás u hotelového bazénu vyhlídl Australan. Co by to bylo za Australana, kdyby nás nechal v klidu si číst a nesnažil se o nás zjistit vše od náboženského vyznání až po velikost spodního prádla. Australan byl vysloužilý voják a po pár zdvořilostních frázích se dostali s Mebou k Trumpovi. Nakonec se Meba, jako vždycky, jal rozebírat tíživou Brexitovou situaci a dopad tohoto rozhodnutí na život Britů aneb nikdy, ale nikdy! se Meby neptejte na politiku (a fotbal).

Zatímco já chytala rakovinu kůže, pálila si, již hodně spálená záda a předstírala že spím nebo spíš doufala, že přes tmavé brýle nepoznají, že nespím. Poznali. Tedy ten Australan to poznal. Bylo mu zřejmě líto, že mě nezapojují do hovoru a rozhodl se svou chybu napravit. Když zjistil, odkud jsem, vypálil otázku.

“A jak se změnila situace v Český republice po odchodu Milošoviče?”, vytřeštila jsem oči a hledala podporu u Meby, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem se na sluníčku přihřála já nebo ten Australan. Místo, aby bylo trapně jemu, že se snaží zapříst konverzaci o které nic neví, bylo trapně mně při vysvětlování, že se seknul o pár zeměpisných šířek.

Druhým příhodným místem (krom hospody, ale tam se to povoluje), kde má potřebu se každej Honza z Horní Dolní vyjádřit je Vládce náš, slunce naše jasné - internet.

Nedávno jsem si objednávala na amazonu doplňek na cvičení (ne, nebylo to nic na urychlení růstu mého pozadí, bohužel) a mezi dotazy někdo položil otázku, jak chutná limetková příchuť. Odpověď byla: Nezkoušel jsem! Přemýšlím, kde se v lidech bere ta potřeba se vyjádřit, marnit čas přihlašováním a psaním komentáře toho typu. 

Na facebookovém fóru spojující lidi žijící v Londýně jsem zadala příspěvek, zda někdo ví o finančně dostupné a ověřené stáji na ježdění. První komentář pod příspěvkem - googluj a ty zbylé byly nabídky typu kdo a a na čem by mě nechal zajezdit. A já přitom chtěla jen vědět, kde se o koně dobře starají a kde nevylétnu ze sedla dřív, než stačím říct Hyjé.

A nedej bože, když řeknete, že krmíte psa zeleninou a syrovým masem. V lepším případě jste chudáci, který nedopřejí raťafáčkovi pravidelnou dávku sušené kukuřice a pšenice - výběrových granulek. V tom horším máte doma krvelačnou bestii, která vás při nejbližším úplňku zardousí ve spánku.

Ač se to na první pohled nezdá, ale slůvko nevím stále ještě není sprosté slovo.