Zaslechli jste někde o loňských Vánocích tóny České mše vánoční? Nebo jste se zúčastnili jejího hudebního provedení? Nebo vás dokonce tato krásná hudba provázela o Štědrém večeru? Ač Rybovo vrcholné dílo nese název Česká mše vánoční, její text byl přeložen do angličtiny, němčiny a francouzštiny, švédštiny. Dočkala se mnoha provedení v Evropě, též v Kanadě či Austrálii. Kdyby se tato fakta dověděl její autor, jistě by mu to poskytlo nesmírné zadostiučinění, kterého se mu nedostalo za jeho života. Byl totiž bezvýznamným učitelem, ač se od mládí toužil stát význačným hudebním skladatelem …
Ještě na svých studiích v Praze patrně Ryba toužil po tom, stát se velkým hudebním skladatelem a tomuto cíli podřizoval svá studia a své touhy. Ve svém hudebním deníku popisuje, jak pilně studoval praktickou hudbu své doby a jak se učil hře na varhany u předních tehdejších pražských varhaníků. Tento slibný vývoj přervala neblahá událost, kdy ze studií byl Ryba odvolán kvůli nemoci svého otce. Tato rána osudu Rybu naplno zasáhla, jako by si uvědomil, že tato neblahá událost navždy změní jeho osud a směřování jeho života. Do svého deníku si zapsal tato slova:„ Sbohem přátelé ze školy. Sbohem, milá Praho, velký světe. Sbohem všechny mé vzdušné zámky!“
A další zápis: „Co je povinností řádného muže? Podrobit se osudu. Tento Senekův výrok z díla O prozřetelnosti byl a zůstává mým stálým průvodcem na všech mých cestách tohoto pozemského, podivně zamotaného života. Největší útěchu a úplné uklidnění nacházím v myšlenkách: Prozřetelnost mě chtěla mít tak, jak jsem. Prozřetelnost nás vede po temných stezkách k cíli, k němuž jsme určeni…“
A tak se Ryba řízením Prozřetelnosti, jak věřil, ocitá v roce 1788 v Rožmitále pod Třemšínem, malém městečku bez jakéhokoliv hudebního významu. Jak nahlížel na svou novou roli učitele v místní škole sám Ryba?
„Toto je tedy místo, pro něž jsem určen. I v maloměstě můžeš učinit něco dobrého. Vrhl jsem se do svého nového úřadu se vší horlivostí. Po dvou letech jsem se oženil se svou Nanynkou, přišly děti a tak byl zcela zničen zbytek mých vzdušných zámků.“
A tady, tady v tom místě a čase v Rožmitále pod Třemšínem v létech končícího 18. a počínajícího 19. století došlo k té významné události pro naše vánoce: Jakub Jan Ryba skládá jako venkovský učitel Českou mši vánoční Hej mistře. Samozřejmě ani netuší, jak se tato mše stane slavnou a významnou a překročí nejen hranice českých zemí, ale též hranice Evropy. Netuší, kolika lidem vstoupí každoročně do domovů při nejkrásnějších svátcích v roce a v kolika kostelech bude znít. Netuší, že po více jak 200 letech nabude jeho hudební dílo na významu a stane se součástí české hudební tradice.
Jakub Jan Ryba 8. dubna 1815 vlastní rukou ukončil svůj život. Jeho poslední okamžiky popisuje jeho nejstarší syn Josef Arnošt takto:
„Sedmého dubna 1815 večer byl otec velmi zamlklý, nemluvný, byl dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností. Osmého dubna se velmi brzo ráno oblékl a odešel do kostela, kde měl nějaké povinnosti. Mše se zúčastnil s obvyklou pozorností. Po mši chodíval na procházku, nikomu tedy nepřišla divná jeho delší nepřítomnost. Třetího dne vyšli skoro všichni občané Rožmitálu učitele hledat. Našli ho asi hodinu od města. Podřezal si tepny na krku a obou zápěstích. Vedle něho ležela kniha od Seneky, jeho oblíbeného autora. Na posledním listu bylo tužkou připsáno několik slov česky: ODCHÁZÍ DO LEPŠÍHO SVĚTA, PROTOŽE TENTO BYL PRO NĚJ NESNESITELNÝ …
Kdo ví, jestli bychom měli Rybovu Českou mši vánoční, kdyby Ryba neodešel ze svých pražských studií kvůli nemoci otce. Patrně by se nestal rožmitálským kantorem a možná by nikdy svou mši nesložil. Kdo ví. Možná nás opravdu Prozřetelnost vede po temných stezkách k cíli, k němuž jsme určeni, jak Ryba věřil.
Kdo ví … ???
