Bytí ve znamení strachu a chvění, existencialismus

Sartre, Camus, Franz Kafka, Kierkegaard, Dostojevskij , Heidegger … to všechno jsou existencialisté. Ač tolik rozdílní, sdílejí všichni tito v různých obměnách základní tezi existencialismu: … „já jsem zde jako existující bytost, vědoma si svého bytí, které však shledávám jako absurdní“…

Základní ateistický existencialismus:

Hmota existuje věčně. Bůh není.Svět existuje jako jednota přirozených příčin v uzavřeném systému. Dějiny tvoří tok událostí, tyto události však žádný cíl nemají. Etika je vlastní pouze člověku.

Jinými slovy, ateistický existencialismus potvrzuje naturalismus, avšak s tím rozdílem, jak nahlíží na podstatu člověka a jeho vztah ke světu. Hlavním předmětem existencialismu je totiž to, KÝM ČLOVĚK JE A JAKÝ VÝZNAM MÁ JEHO EXISTENCE VE SVĚTĚ.
Svět existoval dlouho před tím, než se na scéně objevil člověk. Svět je strukturovaný, nebo možná chaotický. Na tom jaký je, vlastně vůbec nezáleží. Svět pouze je. Pak se objevilo něco úžasného. Bytost vědomá si své vlastní existence. Objevil se člověk.
Teď máme ve světě dva druhy bytí.
Prvním druhem bytí je objektivní svět. Svět hmoty, svět příčiny a účinku, rotující galaxie, padající tělesa, stoupající plyny…
Druhým typem bytí je subjektivní svět. Svět ducha, vědomí, svobody. Čas v tomto smyslu nemá význam, protože subjekt je sám pro sebe vždy přítomný.

Naturalismus pohlížel na objektivní svět jako na skutečný, a na svět subjektivní jako na jeho stín. Cabanis říká: „Mozek vyměšuje myšlenky jako játra vyměšují žluč.“ Jinými slovy, co je skutečné, je objektivní.
Naproti tomu Sartre říká: „Následkem veškerého materialismu je, že se s lidmi nakládá jako s předměty…“
Existencialismus tedy klade důraz na oddělenost dvou světů a ZÁSADNĚ upřednostňuje svět subjektivní, který Sartre nazývá jako „soubor hodnot odlišných od materiální říše…“

Člověk je totiž konkrétní subjektivní bytost. Je jedinou bytostí na světě, která si uvědomuje své „JÁ“ a dokáže se svobodně rozhodovat.
Objektivní svět je světem podstat. Sůl je sůl, mravenec je mravenec, strom je strom.
Naproti tomu člověk se člověkem stává podle toho, jak nakládá se svým vědomím vlastního JÁ a se svým svobodným rozhodováním. Tedy subjektivní svět je zcela k dispozici každé subjektivní bytosti. Tento subjektivní prostor otevírá před každou lidskou bytostí prostor svobody. Člověk si může se svou subjektivitou dělat naprosto, co se mu zlíbí. Může přemýšlet, chtít, představovat si, snít, vymýšlet nové věci. Ve svém subjektivním světě je neomezeným králem.
Člověk je tedy vnitřně svobodný. Proto může svoji vlastní hodnotu utvářet tak, že jednoduše oznámí cenu. Není vázán objektivním světem.
Hodnota je záležitost vnitřní a nitro má každý člověk vlastní.

Existenciálně smýšlející člověk si je vědom této svobody, kterou používá, aby vyhlásil a potvrdil svou hodnotu. Naráží však na skutečnost – tvrdou a chladnou existenci světa. Existencialista vnímá objektivní svět jako absurdní. Nesedí mu. Jeho sny a plány, celý vnitřní systém hodnot, se rozpadá tváří v tvář objektivnímu světu, který zůstává vůči osobním/ a tedy svobodným/ přáním člověka hluchý.
Mysleme si celý den, že můžeme vyskočit z desátého patra – a pak to zkusme…

Jsme tedy cizinci v neznámé zemi. Naše vnitřní svoboda, subjektivní svět mých hodnot a mého Já naráží na chladnou existenci objektivního světa, který zůstává vůči mým vnitřním přáním naprosto chladný a lhostejný.

A to je to, co říká Albert Camus, člověk musí stále žít tváří v tvář absurdnu …

Jedním z největších umělců a nejpronikavějších hlasatelů „Absurdna“ je pražsko-německý básník a spisovatel Franz Kafka.
Ale jsou i další … význačných existencialistickým románem je Mor od Alberta Camuse.
Ateistický existencialismus je vlastně reakcí na nihilismus, který degraduje člověka na bezvýznamné kolečko světového soustrojí. Existencialismus dostává filozofii do oblasti subjektivismu tím,že odvozuje význam z lidských tvrzení, neboli z existence subjektivního, tedy „mého svobodného“ světa …


A příště ještě o existencialismu teistickém ….