Ulička hanby

Při poslední terapii jsme se s klientkou dotkly strachu z odsouzení. Velmi silná obava z reakcí okolí, blízkých. „Co by stalo, kdyby tě někdo takto viděl?“ položila jsem otázku. „To bych zemřela hanbou.“ Zemřít hanbou. Téma, které mě upoutalo. Připomnělo mi to moje dospívání, i situace nedávné. Zažili jste někdy situaci, kdy jste měli pocit, že se hanbou propadnete? Kdy jste se cítili tak špatně, že jste se styděli vylézt ven? Že jste měli pocit, že můžete jít pouze kanálama? Že je to naprosto neúnosné, předstoupit před lidi?Je to nepříjemné. Ale – nezemřete. 

Pokud jste takovou situaci zažili – jak se cítíte dnes, když si na ni vzpomenete? Můžete se pousmát, nebo Vám v krku zaskočí knedlík a v koutcích zalechtají slzy? Nebudu se nyní rozepisovat o tom, proč je důležité traumata léčit. Jen upozorňuji, že toto téma souvisí s vaším sebevědomím. 
Možná znáte „pouze“ ten strach z možného odsouzení. A ve skutečnosti jste uličku hanby nezažili. Tady mohu nabídnout – pokládejte si otázky – co by se přesně stalo, kdyby..? Co nejhorší by se mohlo stát? Je to skutečně pravda? Dobrý systém otázek Vám váš strach odhalí v plné kráse a nesmyslnosti.
Já jsem v životě několika uličkami hanby prošla. Poprvé před maturitou, kdy na škole nečekaně vznikla obrovská aféra z psaníčka jedné psychicky labilní prvačky. Byla jsem obviněna a odsouzena, aniž bych věděla za co přesně. Mělo to neskutečně rychlý spád. Během jedné chvíle jsem byla premiantka třídy, během druhé černá ovce. Přesně si pamatuji, jak jsem přemýšlela, kudy se dostanu do třídy, aby mě nikdo neviděl, jak přežiju pohled na své učitele. Nezbylo mi nic jiného, než ráno vstát a jít. Bylo úplně jedno, že celá situace byla nesmyslná, nafouknutá a nepravdivá. Vina na mě dopadla plnou vahou. Pamatuji si, když jsem vešla do obrovské jídelny, která po ránu šuměla hlukem, a vše najednou utichlo. Měla jsem pocit, že to vědí úplně všichni. Vím, že jsem se v tu chvíli nadechla, narovnala a prostě šla. Držela jsem masku, že se mě to netýká. Která samozřejmě padla vždy, když jsem dostala do bezpečí svého pokoje a tam jsem brečela jak želva. Asi po pěti letech jsem se náhodně dozvěděla, že další rok byla „prvačka“ vyloučena, protože měla různé vymýšlecí mánie. Byla to lehká satisfakce, ale na mé situaci stejně nic změnit nemohla. Na mnoho let jsem tuto situaci vytěsnila. Úplně jsem na ni zapomněla.
Až dnes jsem si dokázala plně uvědomit, že všechny tyto situace fungovaly v mém životě jako zasvěcení, jako křest ohněm. Zvládnutí těchto chvil mě stálo hodně, ale každá z nich mě utužila.
Druhou situaci jsem zažila na poště. Byla jsem na své vesnické poště přepadena, probíhalo to s fyzickým kontaktem, zůstal mi v tu chvíli z toho pohmožděný krk, s kterým mi pachatel hýbnul, když se mně snažil umlčet. Vylézt druhý den do vesnice bylo pro mě nesmírně obtížné. Bylo to divné, ale styděla jsem se. Cítila jsem na sobě pachatelovy ruce, a když mi jedna hodná sousedka bodře řekla: „Co jste tam na té poště dělali, jste nějak laškovali nebo co?“ Tak jsem se sesypala. Těžko jsem mohla vysvětlit, že jedna věc jsou uloupené peníze, druhá - můj pocit ohrožení jako ženy, když mě muž v masce chytne přes prsa, strká mě před sebou a hodí na zem. Cítila jsem se pošpiněná, a vůbec nezáleželo na tom, že mi nic neudělal. Tehdy jsem mohla pocítit, jak jsou někteří lidi jako sloni v porcelánu. Chodila jsem vesnicí rychle, moc se s nikým nebavila a víc jsem chodila na druhou stranu, do polí a lesů.
Třetí situaci jsem zažila, když jsem z této vesnice odcházela. Vážená paní poštmistrová, bezúhonná manželka a najednou odcházím. Od muže, z práce, od dospělých dětí. Odsouzení matky i otce, mnoha nejbližších přátel a zákazníků. Nebavil se mnou téměř nikdo. Pohledy, zda jsem normální, nejsem v nějaké sektě? Tichá nevyslovená podpora některých žen, které fandily, přály a někdy trochu záviděly odvahu.
Co mají situace společné?
Vždy se objevil človíček, většinou ten, kterého bych vůbec nečekala, který mě podržel. Prohodil slovo, podpořil. Jak se říká - v nouzi poznáš přítele. Když jste ve stavu, že očekáváte už jenom další kopnutí, a přijde někdo, kdo Vás bere stejně jako před tím, kdo Vám naopak v této chvíli vyjádří úctu, jeho podpora je nedocenitelná. Tento človíček se Vám v tu chvíli zapíše tak do srdce, že na to jen tak nezapomenete.
Nezemřela jsem. Prošla jsem dál. S odstupem vidím, jak mě všechny moje prožitky formovaly, zocelily. Naučila jsem se nedbat mínění druhých. Oni stejně nevědí, jak přesně můj příběh probíhá. Já neznám zase ten jejich, proč reagují tak jako reagují. Naučila jsem se hlavně nezradit sebe. Nikdy nevíme, co nám život předloží. Může Vám odejít partner, může Vám padnout firma, můžete zkrachovat, můžete se dostat do závislosti. Můžete zažít cokoliv. Važme si každého dne, kdy nám je krásně, a pokud přijde nějaký propad, nezoufejte – nikdy nevíte, kam to může Váš život nasměrovat. Přes tyto situace rosteme, rodíme se. Pokud jste v podobné situaci teď, nadechněte se a postavte se tomu čelem. Neutíkejte před tím, sobě stejně neutečete. Pak běžte a udělejte první krok.. a pak další…Přežijte jeden den..druhý…Krok po kroku, den po dni…