Žijeme v době velmi elektronické. S možnostmi, o kterých se nám dřív ani nezdálo. No, má to své pro i proti.
Nedávno jsem jela se Student Agency. Seděla jsem vzadu uprostřed. Odzadu to byl pohled jako ze scifi filmu, pravda, 20 let starého...
Sedadla, před nimi obrazovka. Sedící zírají na obrazovku, na uších sluchátka. Zabíjejí čas přesunu. Seznamování? Povídání si mezi lidmi? Pozorování cesty? Ani náhodou. Jen virtuální realita.
Možná novější verze je pohled do notebooků, moderní styl práce často bez hlubšího smyslu… nestíháte? Normálka… kolem vás dalších 50 a více lidí? Normálka… Máte z toho psychické potíže?... Normálka.
Virtuální realita je všude. Facebook… blogové nekonečné diskuze… surf na chatu.
Kde je život? Na obrazovce? Na blogu? Na chatu? Ve sluchátkách?
Všudypřítomné násilí a strach. Filmy, kde se tak normálně zabíjí, střílí… Zprávy, kde se vytahuje jen to, co se kde stalo špatného, co nám hrozí… a pomluvy, pomluvy, pomluvy… bulvární tisk je super byznys. A politika? Komedie, arogance, lež a prachy.
Chcete přežít? Obrňte se.
A pak zase dokonalost… modelky, hvězdy, duchovní svět, zdravá strava… a efektivita… efektivita... víc… víc a rychleji…
A pak přijde život. Bez přípravy, nekontrolovaně.
Jedna konkrétní situace, kdy najednou něco cítím…
Brnění nefunguje.Bolí to… není to takové jako ve fiktivní realitě. Sakra. Co to cítím? Je mi blbě – honem prášek. Musím být přece aktivní, produktivní…
Prášek nefunguje… sakra, tak psycholog? Psychiatr a další léky? Proč ne, je to přece normální. I můj šéf to bere.
Není čas se trochu pozastavit? Zamyslet se?
Tyhle moderní hračky nás zbavují lidskosti… otravují a zabíjí náš čas.
Opravdu ho máme tolik?
Každým momentem, který promrháme… nám utíká skutečný reálný život mezi prsty. Utíkají kontakty mezi lidmi, setkání, láska, city, pocity, emoce.
Čím víc žijeme a věříme virtuální realitě, tím méně jsme odolní v realitě skutečné.
Tento zvláštní jev pozoruji hlavně u mladých generací.
Protože když sundáme sluchátka, tak můžeme slyšet hovor člověka vedle nás – můžeme se poučit… dozvědět něco zajímavého, dokonce se můžeme do hovoru přidat.
Můžeme se potkat…
Když přestaneme diskutovat na blogu, tak budeme mít třeba víc slov pro svého partnera…
Když přestaneme čekat na lajky na facebooku, tak třeba dojdeme za skutečnými, živými lidmi… třeba do Ledče na hrad na divadlo… nebo na klubový jazzík do Pelhřimova.
Nástroje by nám měly sloužit… díky nim víme o akcích… i o mnohých lidech… ale pak je na nás dát ESC… jít… a žít.
NEBO FAKT MÁME TOLIK ČASU?
