Příběh mého uzdravení

Dostávám pravidelně otázky týkajících se toho, jak jsem to či ono sama zvládla. Co vlastně pomohlo mě, dostat se z poruchy příjmu potravy? Zkusím si to nyní vybavit a sepsat. Mojí druhé dceři bylo sedm měsíců, když jsme s mužem vyrazili na zábavu. Byla to moje první akce od jejího narození. Připadala jsem si hrozně. Nevešla jsem se vůbec do ničeho, vážila jsem víc, než když jsem šla do porodnice. Cítila jsem se vedle svého hubeného muže jako jeho matka. Tehdy večer jsem učinila rezolutní rozhodnutí, že zhubnu.

Odstavila jsem dceru, ukončila kojení, a začala omezovat jídlo. Dělalo mi hlavně dobře, když jsem nepřijímala jídlo od manželovy matky. Bydleli jsme na chalupě manželových rodičů. Postupně jsem přidala denní cvičení. Nechtěla jsem jo-jo efekt. Jsem přeci inteligentní, tak raději budu hubnout pomalu. Během sedmi měsíců jsem skutečně shodila dvacet kilo. A nějak se postupně stalo, že jsem ztratila pocit hladu. Necítila jsem hlad. Nikdy bych nevěřila, že je to možné. Jedla jsem přitom už jen velmi málo, jeden bílý jogurt - v poledne s jednou bramborou, odpoledne s plátkem chleba. Do toho jsem každý den cvičila, a také prohazovala písek na stavbě domu. Cítila jsem se skvěle. Lidé mě obdivovali, jak jsem nádherně dokázala hubnout. Měla jsem pocit velké vlastní moci, že mám svůj život pevně v rukou, že dokážu ovládnout tělo, hlad, jídlo, že dokážu to, s čím ostatní bojují. Dávalo mi to pocit výjimečnosti.

Že je to pocit velmi falešný, jsem zjistila až za dlouho. Postupně to začalo mít v moci mě. Ztratila jsem menstruaci, musela jsem každý večer cvičit.

Obrat nastal, když jsme se nastěhovali do našeho domu. Najednou se ode mě čekalo, že si poradím jako hospodyně, že vytvořím domov. Ale já nevěděla, jak na to. Moje tělo se zbláznilo a probudilo. Mělo hlad pořád. Z nejezení se stalo přejídání a hned poprvé, když jsem se na rodinné oslavě splácala sladkým a bylo mi pak zle, jsem udělala to, co mě posléze provázelo deset let. Zvracela jsem. Zjistila jsem, že mohu jíst a přesto to ve mně nemusí zůstat.

S nástupem do pracovního procesu se sebedestrukce rozjela naplno. Zvracela jsem i několikrát denně, užívala projímadla, pomáhala si alkoholem. Měla jsem odřený hřbet ruky od zubů, věčné motolice, byla jsem dehydratovaná, slabá a zoufalá. Zažívala jsem stavy přežrání, že jsem nemohla ani dýchat, stavy beznaděje a zoufalství z toho, co se sebou dělám, i obrovský pocit osamění. Styděla jsem se to komukoliv říct, skrývala jsem vše před svým mužem.

Přemýšlím, co byl první impuls, abych začala se sebou něco dělat. Nemohu si to přesně vybavit. Celou dobu jsem věděla, že tohle není normální. Každý ví, že záměrně zvracet není příjemné ani přijatelné. V tu dobu jsem nabrala. I když jde potrava ven, tak tělem něco projde, takže jsem záhy měla o 10, 15 kilo víc. A zuřivě jsem se chtěla vrátit na váhu, kterou jsem měla v době nejezení. Byl to můj vysněný cíl, kterého jsem se zaboha nemohla pustit. Jenže váha stoupala.

Když jsem viděla, že již nedosáhnu cifry, kterou jsem měla ten jeden rok, chytla jsem se čísla o něco většího, ale stále pro mě přijatelného. Vážila jsem se každé ráno a můj den, nálada, se odvíjela podle ručičky na váze.

Moje myšlenky se točily pouze kolem jídla, pohybu, spalování.

To přeci musím nějak zvládnout. Chtěla jsem opět ovládnout svoje procesy. Možná i proto se mi dostala do ruky kniha Moc podvědomí. Původně jsem chtěla těch informací využít k tomu, abych zhubla. Každopádně mě informace v ní zaujaly a začala jsem pracovat se svým myšlením. Po mnoha marných bojích zhubnout, jsem se začala uchylovat k myšlence být aspoň zdravá, nezvracet. Sehnala jsem si knihu a anorexii a bulimii od Krcha. Když jsem ji četla, tak se mi ulevilo, že v tom nejsem sama, že je nás takových víc. A vyděsilo mě, že podle toho, co psal, není cesta ven úplně jednoduchá, vypadala dokonce velmi složitě a chtělo to disciplínu. A já chtěla změnu hned. Každé selhání mě neskutečně frustrovalo. Tisíckrát jsem se rozhodla, že tohle nebudu dělat, že nebudu jíst, ale už to nešlo. Rozhodla jsem se, že zajdu k psycholožce. Podvědomě jsem čekala, že mě zachrání. Cestou od ní jsem úplně soptila. Jediné, k čemu mi pomohla, bylo vědomí, že si musím pomoct sama, že nikdo nerozumí tomu, co prožívám. Mým zoufalstvím začal probublávat zdravý vztek.

Další kniha, která se mi dostala do ruky- byla Miluj svůj život od L. Hay. Přišla mi sice dost uhozená, ale i úlevná. Nikdy před tím jsem se nesetkala s takovým přístupem. Milovat se? Ale přeci jen jsem začala používat afirmace zde uvedené, a spojovala je s tím, co se psalo v knize o podvědomí.

Postupně jsem opouštěla ta nižší čísla na váze a přesměrovala svoji touhu k uzdravení, k tomu být normální, netrápit se. Tento proces probíhal několik let.  Nestal se žádný zázrak, prostě jsem se prokousávala den po dni svým životem, kdy se mi více či méně dařilo nezvracet. Oddálit záchvat, zmenšit množství jídla. Pozorovala jsem situace, které předcházejí. Znova a znova. Díky Luise Hay jsem se odmítla zabývat selháním. Nacházela jsem nové a nové podněty, které jsem nezvládala. Nejvíce, když se náhle změnil program, když jsem byla nečekaně sama. Učila jsem se mít v zásobě náhradní programy, abych věděla, co jiného dělat. Bylo pro mě nesnesitelné být sama se sebou. Tehdy jsem se svými emocemi neuměla pracovat jako nyní. Neznala jsem techniky, které mohou prozkoumat pocity a jejich původ. Ani nevím, zda by mi šlo tehdy s nimi takto pracovat. Prostě jsem každý den začínala znova. Jako nový den. Jednou to zvládnu. Svoji „cestu“ jsem podporovala afirmací: „V tu nejlepší chvíli pro sebe, budu vědět, co mám dělat, v tu nejlepší chvíli pro sebe to dokážu, udělám…“ Zpětně vidím, že jsem touto větou v sobě podporovala důvěru i schopnost rozpoznat správné načasování.

Později jsem to posunula víc a víc do přítomného okamžiku. Bylo fajn, když jsem to zvládla právě teď. Co bude večer? Nevím, ale zvládla jsem většinu dne. Učila jsem se, chválit se za to. Všechny svoje pocity jsem psala do deníku, potřebovala jsem místo, kde se mohu úplně otevřít, svěřit. Ani mě nenapadlo, jak moc mi chybí hlubší kontakt se svým mužem, jak moc mě zraňuje jeho uzavřenost.

Mnohokrát jsem dojela na to, že jím stále to samé. Takže jsem časem pochopila, že potřebuji pestrost a taky zpočátku hlavně pravidelnost. Moje zblblé tělo nedávalo správné impulsy hladu. Takže pravidelnost, i když jsem hlad neměla, tak jsem se najedla. Jídelníčky jsem nedržela, jen mě stresovaly. Ale pravidelnost a pestrost mi pomohly. Do kasičky jsem si dávala peníze za každý zvládnutý den. Každá bulimička moc dobře ví, kolik peněz jí to stojí. Jezdila jsem cvičit, hýbat se.  Nebyl tam žádný zlomový bod, anebo si ho alespoň nepamatuji. Měla jsem nadváhu, nebyla jsem spokojená se svým tělem, ale nezvracela jsem denně. Stále jsem toužila po zhubnutí, ale tak nějak jsem to vzdala. Chtěla jsem být hlavně v pohodě. 

Pak přišlo přepadení na poště. Fyzický kontakt s lupičem. První dny jsem spadla do poruchy plnou parou. Ale už za dva, tři dny mi došlo, že jsem přežila něco, co jsem třeba ani přežít nemusela. Je fakt, že jsem cítila, že mi lupič nechce ublížit, ale také jsem vnímala, že jak je ve stresu, může udělat cokoliv. Byla jsem psychicky na dně, vnímala jsem intenzivně svoje pocity, i svoje tělo. Uvědomila jsem si, že mohu být velmi vděčná za to, že mi nic neudělal a že je blbost samu sebe huntovat přejídáním. Později jsem si dovolila konečně odjet na akci, o které jsem už dlouho snila. Měla jsem „omluvenku“, potřebuji se psychicky dostat z napadení. Před tím jsem si nedovolila odjet sama někam od rodiny. Nyní jsem měla pádný důvod, který jsem si dokázala obhájit. Začala jsem jezdit na semináře s Oshovými meditacemi a s reiki.

 Po necelém roce jsem začala spontánně hubnout. Zčásti to bylo rozprouděnou energií, zčásti tím, že mi přestaly chutnat určité věci a já najednou přirozeně jedla lehčeji. Lekla jsem se. Nechtěla jsem spadnout do žádných problémů. Ale ucítila jsem příležitost: „Teď anebo nikdy.“  Mám kolem sebe lidi, kterým mohu říct úplně vše, a neodsoudí mě. Fandí mi a podporují mě. Kdybych byla na dně, mohou mi poslat energii, a i já sama cítím víc a víc svoji energii ve svých rukou. Patrně tam přišlo nějaké vnitřní rozhodnutí, pustit se minulosti, strachu.

Přála bych si, abych vám tuto šanci dovedla vytvořit – i proto nyní otvírám práci pro malou skupinku. Viz půlroční program – Krok po kroku. http://www.magdakrepelkova.cz/inzerce/69/krok-po-kroku.html

Je fakt, že já už v té době téměř nezvracela, ale byla jsem nešťastná ze svého těla, nelíbila jsem se sama sobě, přejídala jsem se a někdy opíjela.

Bála jsem se své sexuality, takže jsem pokračovala z reiki školy do ženské tantry.

Jedna z věcí, o které vím, že mi skutečně pomohla - bylo praktikování Oshovy dynamické meditace. Pak také to, že jsem se zbláznila do reiki, že jsem prostě odvedla svoji pozornost k něčemu, co mě bavilo. Je důležité mít nějaký hluboký zájem, vášeň. Dále mi pomohlo to, že se mám komu svěřit se svými pocity, že jsou kolem mě lidi, kteří mi naslouchají.

Až o mnoho let později jsem pochopila, že můj problém začal tehdy na chalupě rodičů, kde vládla manželova matka a postupně mi narušovala moji jedinou žitou roli a to byla role matky. Je důležité pátrat o krok dopředu. Ne proč jsem začala hubnout, ale proč jsem měla tendenci přibírat u kojení. Prostě otázka na dobu před kritickým propadem. V té době je klíč. Dále je dobré si položit otázku, co narušovalo vaše bezpečí. Jaké role jste žily? Je ovšem fakt, že velmi často je to složenina několika souvislostí, proto je i tak těžké to rozklíčovat. A i když odhalíte příčinu, stále ještě bojujete se zvykem. Je potřeba si vytvořit nové návyky a to chvíli trvá. Pomáhala mi myšlenka, že alkoholici a narkomani to mají „jednoduché“, protože jejich cestou je abstinence, ale já se mám naučit se svojí drogou žít.

Osobně mi došly mnohé souvislosti až po letech. A ani nevím, zda je znám všechny, protože zrovna nedávno mi moje matka připomněla věci, které jsem vytěsnila. Tohle je velmi časté – když nás něco zraňuje, je to příliš bolestné, znecitlivíme, vytěsníme to. Celá tato porucha je o tom, že něco v našem životě bylo tak těžké na zpracování, že jsme si našly náhradní program, jak se zaměstnat – a to je jídlo. Bohužel se z prvotní berličky stalo břemeno. Je třeba se naučit řešit svoje skutečné problémy, které se nacházejí pod zástěrkou jídla.

Nikdo jiný než vy to nemůže změnit. Někdy je to cesta na několik let, ale jak jinak z ní ven – než prostě jít?

Krok po kroku.

 PS: Existuje kniha, která je úplně skvělá. Objevila jsem ji pro sebe pozdě, ale pro vás ji zde musím uvést. Jmenuje se: "Ženy, které jedí za svitu luny."