Omezuji svoje jídlo - omezuji svůj život?

Zabývám se poruchami příjmu potravy a dalšími sebedestrukčními programy. Moje klientky jsou nejen anorektičky a bulimičky, ale i ženy s depresí a se sexuálními problémy. Jsou to bez vyjímky ženy. Většinou velmi senzitivní a citlivé. Během svého života (původ je vždy v dětství) ztratily schopnost důvěřovat tomu, co cítí ony samy. Uvnitř se cítí jinak, než navenek žijí a tato rozpolcenost jim přináší mnohé trable. Většinou místo aby se postupně učily vyjadřovat svoje nitro, tak naopak mají výčitky z toho, co uvnitř cítí a chtějí to za každou cenu nějak potlačit.

Některá to umlčí jídlem, jiná naopak přestane jíst, aby nic necítila. Některé nesnaží zachránit se tím, že přijmou za svá cizí pravidla a snaží se podle nich žít. Takto funguje i třeba makrobiotika, která má tolik pravidel, že takovou ženu v první fázi velmi nadchne. Proč? Protože když musí dodržovat nějaký komplikovaný systém, tak jí to zaměstná a odvede pozornost od toho, co jí je nepříjemné cítit. Třeba i to, co její tělo skutečně chce. Každé striktní dodržování jakéhokoliv systému ale pouze podporuje její odloučenost od vlastního názoru, prohlubuje vnitřní boj a vyčerpání, protože si neustále něco zakazuje. Je nesmírný rozdíl, když si dojdete k určitému typu stravy zevnitř, z pocitu lásky k sobě, se záměrem, aby mi bylo dobře. Nebo když se pro ni rozhodnete z důvodu, abych jedla zdravě, abych nepřibrala. Pokud je pod záměrem strach, ať už o zdraví či z nadváhy, tak to prostě nefunguje. Stále se budou objevovat chutě na „nezdravé“ a zakázané. A velmi přirozeně dojde k tomu, že jakmile si poté do něčeho takového kousnete, tak nevíte kdy přestat. Naprosto přirozený mechanismus. Pokud si ovšem nic nezakazujete a přitom postupně a přirozeně měníte svoji stravu, můžete se Vám stát, to co mě. Nikdy jsem nevěřila, že bych nepotřebovala sladkosti. Nebojovala jsem s tím, prostě sladké a já – to patří k sobě. Jenže čím víc jsem měnila svůj život, čím víc jsem ho smysluplně naplnila, prací, kterou miluju, hlubokými vztahy, láskou sobě, tak se najednou potřeba po sladkostech ztratila. Sama od sebe. Ale i já někdy prožívám smutek a emoce, a pokud třeba si někdy popláču, tak si klidně čokoládu dám. Důležité je – nic striktního. Nic si nezakazovat. Nevyčítat.
Velmi vnímám souvislost jídlo - život. Omezuju se v jídle – omezuju se i v životě. V životě také musím umět strávit mnohé. Chci snad svůj život také nacpat do pravidel a tabulek? Nebo v něm je místo na změnu, na pružnost, na flexibilitu? Jediná jistota v životě je změna, řekl kdosi. Takže doporučení pro Vás – zeptejte se sama sebe – s naprostou upřímností – proč jím to, co jím? Proč se snažím jíst zdravě? Proč se snažím zhubnout – být jiná? Když si dokážete opravdu upřímně odpovědět, můžete dostat cenné informace. A to je první krok k tomu, abyste svoje nároky na sebe uvolnila. Někdy toho po sobě chceme opravdu příliš. 