O anorexii a také o vině a smrti

Moje zkušenost s anorexií byla kratší než u bulimie. A nemám ani tolik zkušeností s prací s těmito klientkami. Protože ony jsou přesvědčeny o tom, že nemají žádný problém. Nevidí svoji vychrtlost, nejsou si vědomé smrtelného víru, do kterého se dostaly, takže ani nemají žádnou chuť, potřebu, něco řešit. Léčit se. Ony to přeci mají pod kontrolou. Že má jejich nemoc dávno pod kontrolou je, to si možná začnou uvědomovat až se závažnými zdravotními problémy, až když začnou kolabovat, až když jim začne vynechávat srdce. U sebe jsem tehdy zaznamenala pocit uspokojení, že mám vše pod kontrolou. Že tím, že nejím, si sama o sobě rozhoduji. Že na mě nikdo nemůže. Nikdo mě nemůže donutit k tomu, abych jedla, (přijímala) to, co oni chtějí.

Z mých terapeutických zkušeností se spíše setkávám s rodinnými příslušníky. Anorexii totiž řeší v rodině úplně všichni – kromě postižené. Není jednoduché se dívat, jak Vám vaše dítě před očima dobrovolně umírá. A je fakt, že když se prostě rozhodne zemřít, tak s tím vy nic neuděláte. 

Vždy, když se v rodině naskytne nějaká těžká nemoc, nebo narkoman, vždy to vytáhne vše, co kde bylo ukryté. Co bylo v té rodině pod pokličkou. Nemá smysl se na závislou zlobit, že způsobuje rodinný rozkol, kdyby to tam nebylo už před tím, tak by to nevylezlo. Jako přítomnost každé těžké nemoci, toto prověří všechny členy rodiny. Co s tím? Tohle je čas, aby každý začal pracovat na sobě. Každý z rodiny. Je to jediná cesta, jak můžete svému dítěti opravdu pomoci. Vyčistěte svoje temné komnaty, svoje vztahy… Matka je symbol ženskosti, kterou její dcera nechce žít. Čím víc bude matka vyrovnanou a spokojenou ženou, která se má ráda, tím víc může dcera toto nabrat.
Otec, muž jako opora. Dcery potřebují cítit stabilitu mužské energie. Je zapotřebí oboje, nasytit se láskou matky i otce. Anorexie je odmítání života. Chuť utéct z toho pekla. Utéct z těla. Pokud se anorektička začíná zajímat o uzdravení, je to půlka cesty. Ale sebedestruční mechanismus má svoji výdrž, svoji setrvačnost a pokud je tělo ve zuboženém stavu, i tehdy může ještě dojít k úmrtí.
Je důležité si uvědomit, že tato choroba je smrtelná. Proto by si měli všichni, koho se to dotýká položit otázku. Co mohu já v sobě změnit, aby v této rodině nastala harmonie? Co mohu já v sobě vyčistit, abych sem nepřinášela nějakou zátěž? Je důležité si uvědomit, že každý jsme zodpovědní jen sami za sebe. Ani matka není zodpovědná za to, že její dítě dobrovolně zemře. Ano, mohla přiložit polínko, kdo jsme neudělali někdy chybu. Každý asi zpětně zjistil, že někdy mohl s dětmi postupovat jinak. Ovšem, když se vrátíte zpět., tak prostě jste reagovali, jak to v ten moment šlo, jak jste to cítili, neuměli jste to jinak. Vina je hrozně těžká energie. To skoro není ani energie. To je těžká deka, která vám leží na ramenou a na srdci, tíží vás a táhne k zemi. Vina je k ničemu. Situaci už nelze změnit. Je to minulost. Ale – může to být pro vás cenná informace, jak to zkusit příště jinak. Třeba se vám to hned nepovede stoprocentně, jak byste chtěli, ale každý posun dobrý. Učíte se. Copak je na výchovu nějaký muster? Nikdo vás to neučil, na to nelze připravit. Protože když si myslíte, že už víte, narodí se vám dítě, které je zase úplně jiné. Život vám přináší situace, které jste nikdy nezažili, nevyčítejte si svá domnělá selhání.
Anorektička v rodině je dar. Jako když do rodiny přijde nečekaně smrt. Tyhle duše na sebe berou úkol. Je to zkouška, možnost probuzení pro všechny přítomné. Je to lekce pro ty, kteří zůstanou, kteří jsou blízko okolo. Jediné co pro ni můžete udělat je – milovat ji. Vyčistěte sebe, ať ji můžete milovat beze strachu, bez očekávání, bez souzení. Ona vás může naučit bezpodmínečné lásce. Jen milovat, Nic víc. Pracovat se svými strachy. To, co vy uvnitř cítíte, strach – to je jen vaše. Jsou to vaše emoce, vaše pocity. Uvědomte si jejich jádro. Čeho se bojíte? Že se bojíte o ni? NE. Pravda je taková, že se bojíte toho, jak to vy zvládnete, když ona zemře. Podívejte se do svého strachu a pracujte s ním. Pracujte se všemi pocity, které se vám objevují. Může tam být pocit selhání, křivda, vztek, vina, strach. Přiznejte si je. Není to špatně, že je cítíte, neskrývejte je, pracujte s nimi. K tomu vám mohou pomoci knihy. Cesta (B.Bays), Radikální odpuštění nebo terapeutický kontakt. Můžete se obrátit na mě, pokud si s tím budu vědět rady, ráda pomohu, nebo doporučím někoho dalšího. Cesty se vždy najdou. Jde o to, že čím víc se zaměříte na sebe, a přestanete věnovat všechnu pozornost anorexii, tím ona bude mít víc prostoru k léčbě. Je to velká výzva pro každého, a není lehká.
Nejvíc dětem nepředáváme výchovou, ale vlastním žitím.