Knižní ratolesti.

  Momentálně mám na světě kromě dvou dospělých dcer i další dvě děti. První se narodilo v roce 2011 po dokončení velké životní změny. Vždy jsem hodně a ráda psala. Je to pro mě forma očisty i možnost hlubšího pochopení. V roce, kdy jsem odešla z více jak dvacetiletého manželství za láskou, z rodné vesnice - 200 km daleko do velkého neznáma nového vztahu, z pracovního místa, kde mě lidi velmi milovali a kde jsem byla svou paní, a hlavně z rodiny - od dětí (je jedno, že dospělých), v tomto roce jsem cítila silnou potřebu vložit všechny prožité zkušenosti do příběhu.

Za podpory tehdejšího partnera jsem se pustila do psaní. Okamžitě se mi objevila první otázka – kde začít? Odkud? A vzápětí vyskočila druhá, která mě provázela celým „Příběhem.“ Nakolik mám právo psát o svých blízkých? Jak mám psát o sobě, aniž by se jich podotklo? Jsou součástí mého života a v příběhu mají své role. Někdy jsem opravdu zvažovala každé slovo tak, aby zůstala moje informace a nebylo nic víc. Mnozí mi později vyčítali, že by mohl být Příběh ženy více rozepsán. A já jim na to říkám – nemohl. Při psaní jsem se musela znovu vstoupit do období, kdy jsem sama bojovala s anorexií a bulimií, kdy jsem zažila na poště fyzické loupežné přepadení. Psaní byla pro mě potřeba i léčba. Doprožila jsem tím mnohé a přitom jsem cítila, že text je tak silný, že by se možná hodil i jiným. Tehdy jsem netušila, že za pár let budu s těmito poruchami pracovat. Postupně jsem ho pár lidem poslala a reakce byly opravdu skvělé. Pomalu jsem začala věřit tomu, že bych to mohla vydat. Měla jsem ještě dilema, zda pod svým jménem, nebo zda se schovat pod pseudonym. Ovšem, přišlo mi to, že napsat silný osobní příběh a nepodepsat se pod něj, že se tím ztrácí hlavní efekt. Kamarádka mi tehdy řekla větu, kterou jsem si nyní u vydání mé druhé ratolesti hodně opakovala: „Musíš počítat s tím – že to může číst úplně, ale úplně každý.“

Opravdu se chci takto odhalit? Proč mám tu potřebu – nejsem divná? To mi tehdy běželo hlavou.

Když jsem svoji prvotinu držela skutečně v ruce – rozplakala jsem se. Přišlo mi, že je to takový chcípáček (rozměrově), že to ani není knížka, že to nestojí za to, aby ji někdo četl. Tolik pocitů…..nejistoty, nevíry v sebe.

Je to již dva roky a celou tu dobu mi Příběh ženy otvírá cestu, podporuje moji sebedůvěru, přivádí mi do života nové lidi. Díky němu jsem měla odvahu nyní vydat druhou knihu.

„Divoška“ vznikala úplně jinak. Při hovoru s přítelkyní jsem si uvědomila, jak velké tabu je stále sexualita. Lákalo mě toto téma a začala jsem psát o jednom svém prožitku s mužem. Ovšem rychle mi došlo, že mám stejný problém – že nechci konkrétní lidi takto odhalovat. Jela jsem k rybníku a dlouho stála ve vodě. Skákající ryby mi potvrzovaly správnost mých úvah a po návratu domů jsem začala psát více kreativně. Zasadila jsem situaci do jiného prostředí, a najednou se začaly dít věci. Povídka ožila svým vlastním životem. To, co se zdálo jako schovka, se ukázalo jako rozvíjející se květina. Získala jsem potřebnou svobodu a psala o sto šest. Použila jsem své i cizí zážitky, vložila je do jiného obrazu a sama jsem se bavila tím, kam se vyprávění ubírá. Byla to nádherná práce a v několika momentech jsem se tak silně dostala do prožívání s hrdinkou, že jsem byla úplně mimo. Opět jsem si doléčila mnoho svých situací. Cítila jsem rozšíření. Nejen psaní, tvorby, ale i sebe samotné. Zmizely jakési mantinely, omezení.

Ovšem něco jiného bylo vyjít s Tancem divošky ven. Měla jsem knihu již připravenou do tiskárny a stále jsem si nemohla najít čas, chuť ji odeslat. Jakmile jsem si to uvědomila, došlo mi, že mám strach – z odsouzení, z nepřijetí. Vtipné, když knížka je právě o tomtéž. Ukazuje situace ve vztazích s mužem, otevřeně nahlíží do sexuality žen, s tím, že není třeba se za nic soudit. Při jednom dalším koupání v rybníce jsem viděla, jak můžou ty povídky pracovat, jak otevřený text může pomoci přijmout a tím vyléčit vlastní prožitky čtenářek.

A vida, sama jsem si ještě musela sáhnout dovnitř. Přijmout všechny části sebe, svoji tvorbu, svoje ratolesti – tak, jak jsou. Bez podmínek a hodnocení. Také jsem si ji dovolila vydat ji bez většího množství ohlasů, reakcí. Prostě jsem se rozhodla důvěřovat si natolik, že vím, kdy je text dobrý. I toto na mě při pohledu na plný kufr „Divošky“ pěkně dolehlo.

Držela jsem vonící tištěnou knihu v ruce, a stále mi něco vadilo. Trvalo tři dny, než jsem se na ni dokázala podívat s láskou a klidným pochopením.

Takže má drahá „Divoška“ už pořádný kus práce udělala, alespoň tedy se mnou. Teprve potom začaly proudit objednávky i zpětné reakce. Každá vydaná kniha je báječná škola pro mě. I když ještě nevím, jaká cesta Tanec divošky přesně čeká, mám moc dobrý pocit z toho, že jsem ji do světa poslala. Nejvíc své děti můžeme obdarovat tím, že je pustíme – dáme jim svobodu.

Stejně je to zajímavý zvyk - poplivat pro štěstí. Takže tfuj, tfuj a šťastnou cestu všem Divoškám.