Občas dostanu otázku na moment změny. Píšu ve svých textech o vnitřním rozhodnutí. Mám nějaký návyk, kterého se toužím zbavit. Jak a kdy přijde rozhodnutí, pustit ho? Tento proces je hodně individuální, ale je fakt, že jsem si všimla jedné věci. Baví mě svou jednoduchostí, obyčejností a funkčností.
Tento proces je hodně individuální, ale je fakt, že jsem si všimla jedné věci.
Baví mě svou jednoduchostí, obyčejností a funkčností.
Často změna přichází v momentě, kdy vás "TO" přestane bavit.
Vypadá to jednoduše? Je to jednoduché... ovšem... nelze úplně naplánovat, kdy se to stane.
Kdy už toho budete mít opravdu dost. Kdy padne ta poslední kapka.
Už mě nebaví se kvůli tomu trápit
už mě nebaví se zlobit
už mě nebaví přemejšlet nad každým jídlem
už mě nebaví se bát
už mě nebaví být sama
už mě nebaví být otrokem váhy
už mě nebaví nad tím neustále přemýšlet
už mě nebaví se tím neustále zabývat
už mě nebaví takhle žít.
Vypadne to z vás samo, až budete otráveni tím, co si sami stále způsobujete, až tím budete naprosto znechuceni... až to nebudete potřebovat.
Je možná divné o tom stravujícím mechanismu mluvit jako o potřebě... ale někdy jsou naše potřeby, hlavně ty nevědomé, prostě kontraproduktivní. Často to jsou mechanismy, které nás v nějaké době chránily, jsou spojeny s pocitem bezpečí, proto se jich vzdáváme tak těžko.
Kdy to člověk pustí... vzdá se, vykašle se na to, propustí to...?
Těžko říct, k tomu si každý musí dojít sám.
Každý má svoji hranici, čas, limit, co snese… to je skutečně různé.
Dobré je, že s tím rozhodnutím přichází radost, uvolnění a taky úleva. Někdy i překvapení, jen budete kroutit hlavou – jak jsem se tím mohla trápit tak dlouho? Je to skutečně okamžik prozření. A najednou víte, že je vše jinak.
Často jsou ty nejsilnější věci zároveň ty nejjednodušší a naopak.
Dovoluji si – a v ten nejlepší okamžik pro mě to přijde.
