Jak se vyrovnáváte se svými chybami?

Jedna z posledních zkušeností z mé praxe.Plačící žena, není k utišení. …Udělala jsem chybu, dělám hrozný chyby, jsem nemožná, nic nedokážu, nezvládám, tu práci nenávidím, flákám to, a teď se bojím každého telefonu." Nutno dodat, že je účetní. Účetnictví ji už delší dobu nebaví, ale je to její zdroj obživy. Vzala si poměrně dost klientů, má docela nízké ceny.

Jakmile jsem se zmínila o zvýšení ceny a menším počtu klientů, tak se objevil obrovský strach, že jí odejdou, že klienty ztratí. Vůbec nedokázala připustit, že by při menším počtu klientů byla víc v klidu, svoji práci by odváděla lépe. Další, na co jsme záhy přišly, bylo, že bere okamžitě každý telefon a ještě k tomu se ho snaží i okamžitě vyřídit. Samozřejmě, pokud má v tu chvíli rozdělanou nějakou práci, tak při takovýchto vyrušeních se může stát chyba. Takže jsme spolu probraly, že netřeba zvedat telefon tehdy, když jsem ponořená ve výpočtech, že ho dokonce mohu i vypnout, a jak do telefonu odpovědět laskavě přesto jasné: „Ano, najdu Vám to, nyní mám práci, stačí Vám to zítra? Na kdy se domluvíme?“ V naprosté většině případů nic nehoří a nemusí se to udělat hned. Toto uznala i moje klientka. 
Cítila jsem, jak moc se dotýkáme tématu úcty k sobě. Což samozřejmě ukazuje jednak umění ocenit se a také, vážit si svého času. Nemusíme být neustále dostupní. Nakonec ten, kdo umí říct jasné a přitom laskavé NE, případně TEĎ NE, tím, že si váží sám sebe, získává respekt druhých.
Pak jsme probraly další věc. Na jednu stranu si klientka dala počet případů, které úspěšně zvládla a na druhý počet chyb. Samozřejmě že procento chyb bylo v tom množství minimální. Přesto měla stále problém přijmout, že ona je chybující. Ozvala se v ní její touha po dokonalosti, která se mimo jiné projevuje i opakovaným zvracením. „Jak mám reagovat, když mi někdo zavolá s tím, že mám něco blbě?“ „A jak reaguješ teď?“ vrátila jsem jí odpověď otázkou. „No, omluvím se mu, a snažíme se najít rozumné řešení, samozřejmě, že kdyby měl kvůli mé chybě nějakou sankci, tak ji vezmu na sebe.“ Takže situaci zvládnout umí dobře, ale neumí se vyrovnat s pocity prohry, selhání, chyby.
Jenže jsme jen lidi a každý chybuje. V některé profesi to stojí peníze, v některé život. Vyprávěla jsem jí o své letité práci poštmistrové. Kolikrát jsem za těch 15 let prodělala, musela ihned zaplatit. Trocha nepozornosti, popovídání se zákazníkem, do toho telefon a už to bylo. Každý, kdo dělá přímo s penězi, to zná, a kdo tvrdí, že nikdy neprodělal, tak ten dle mého názoru neříká pravdu. Čím to je, že děláme chyby? A někdy jsou docela stupidní, nepochopitelné. Pošta mě to báječně učila pozorovat a pochopit. Jakmile nejsem zcela v přítomnosti, nevěnuju maximální pozornost tomu, co teď přesně dělám, tak okamžitě přijde ponaučení.
Naše chyby můžeme brát buď jako selhání, nebo jako možnost poznání. Chyby jsou od toho, aby nás upozornily, aby nás zvědomily, někdy varovaly.
A každá profese, i když nás už nebaví, tak nás také něco učí. Díky této klientce jsem si já uvědomila, že mě pošta v mnohém připravila. Musela jsem se mockrát (a že mi u toho bylo hodně špatně od žaludku) sebrat a dojít za konkrétním člověkem, vysvětlit mu, co se stalo a omluvit se mu. Jednou jsem v nepozornosti vydala dopis od exekutora jiné paní, která měla sice stejné příjmení, ale jiné jméno a ona ho roztrhla a zjistila, že není její. Naštěstí ho přinesla zpět, ale už věděla, že její jmenovkyně ve vesnici má průšvih..no, tehdy mi opravdu bylo ouvej. Víte, že lidi od pošty chodí za tyto chyby až k soudu? Moje snaha pracovat rychle, mi občas přinesla v tom šrumci i neblahé skutky.
Ale co mě to naučilo? Nyní podnikám sama na sebe. A někdy hledám kostrbatě cestu kudy na to. Některá akce vyjde a jiná ne. Ale já si to nevyčítám, nezastaví mě to. Prostě hledám, proč to nefunguje a jak by to fungovat mohlo. Pošta mě otužila. Situace, které se zdály hodně průserové, se vždy nějak vyřešily. A že někdy šlo opravdu o velké peníze.
Prozradím Vám svoji pomůcku, kterou jsem tehdy používala. Pokud Vás čeká nějaká nepříjemná situace, bojíte se nějakého jednání. Můžete třeba zkusit toto. Na dlaň jedné ruky si prstem napíšu tu situaci. Jen ji popíšu, nevkládám tam žádný svůj záměr. Pak ji přikryju druhou dlaní a představím si, jak je ta situace mezi nimi. Jako když držím kuličku. A pak ze svého srdce posílám s dechem proud do těch rukou a prostoru mezi nimi. S přáním, ať se to vyřeší pro nejvyšší dobro všech.
Jde to i jednodušeji. Prostě nemyslete na ty situace negativně, ale vždy, když na ně vzpomenete, tak tam pošlete světlo a lásku. Bez dalšího komentáře. Zdá se to být blbina, ale mě to fantasticky funguje.
Pokud máte i vy, svoje návody, jak na tyto situace, tak sem s nimi. Může se to někomu z čitatelů hodit. Případně můžete napsat, jaké nejhorší chyby jste se dopustili. Což je pro ostatní taky moc fajn, protože když čtou, co vše lidi dokážou, tak si uvědomí, jak jsou na tom vlastně dobře. 
A o tom to je, k čemu se ještě víc trestat, lépe je, poučit se. A nejlépe si najít takovou práci, která mě baví. Já ze svého hovoru s klientkou byla spokojená, povedlo se mi jí uklidnit a nakonec se celé situaci se srdce zasmála. Kdo si myslí, že terapeutická práce musí být vážná, tak se velmi mýlí. Smích je báječný lék a zasmát se od plic sám sobě….nebrat život tak vážně….je taky super.