Dárek jednoho rána

Sedím u počítače a chystám si propagaci semináře. Přes facebook se mi ozve klientka s dotazem, zda by mohla přijet. „Kdy?“ Ptám se. „Hned,“ přijde odpověď. Přemýšlím, extra se mi to nehodí, ale cítím naléhavost. „Ok, přijeď, ale mám maximálně hodinku,“odepisuju. „Supéér,“ozve se na druhé straně. Rozhlédnu se po bytě a udělám bleskový úklid. Po deseti minutách zvoní zvonek u dveří. Otvírám dveře a tam stojí usmívající se žena. „Přestala jsem zvracet,“ říká mi mezi dveřma.

Zírám na ni, mozku chvíli trvá, než pochopí celý rozsah informace – kolik let trvala její anabáze. Pak mi jde pusa od ucha k uchu. „A prostě jsem ti to musela říct,“ dodává žena. Teď už svoji radost nedržím a bafnu ji do náruče: „Tak to je skvělý, úžasný.“ „Jo, to teda je.“ Žena se směje se mnou, ječíme a výskáme, v duchu pomyslím na sousedy, ale ihned tu myšlenku propouštím, proč si prostě po ránu nezaječet? 
Po chvilce ji zvu dál a poslouchám její vyprávění. U mě na sezení byla jednou, když se její zvracení z letitého jednou denně začalo rozjíždět na častější – dvakrát až třikrát. Tehdy si řekla – pozor, musím s tím něco udělat. A skutečně se rozhodla, že chce být zdravá, že už zvracet nechce. Pak přišla do mé terapeutické skupiny, několikrát jsme si psaly. K tomu byla u paní, kde pracovala s hlasem, pak na dalším místě a jako poslední ji přišla ve správný moment do ruky kniha Cesta Brandon Bays. Našla původ své nemoci. Její uzdravení se složilo zrovna tak, jak se před lety složily zátěže, které ji do bulimie dostaly. Její léčba je úspěšná jen proto, že ona skutečně chce, že se rozhodla, a že aktivně naslouchala a uskutečňovala nejen doporučované rady a postupy, ale sama se snažila na spoustu věcí přijít a sama s tím „nějak“ pracovala. Vždy říkám klientkám: „Ve skutečnosti jste na to samy – uvnitř nikdo jiný - než vy - není. Nečekejte, že vás někdo zachrání. To nefunguje. Bude to Vaše práce.“ Tato žena stále zažívá situace, kdy ji napadá, že se přejí (po čemž by následovalo zvracení), ty situace vidí, ale již na ně takto nereaguje. Její chuť po nasycení vzniká ve chvílích, kdy se bojí, jak vše zvládne finančně, kdy neví, co má dělat, kdy má pocit, že něco nezvládá, když ji rozzlobil soused. Rychle jí došlo, že se musí naučit tyto emoce řešit jinak než jídlem. A – ač ji to samotnou udivuje – jde to.
Najednou si plně uvědomuji svoji roli. Jsem Střípek. Už jsem to několikrát někomu řekla, ale najednou cítím, že opravdu TO jsem. Jsem Střípek mozaiky k uzdravení. Jsem moc krásný Střípek, duhový, zářící. Jsem střípkem moc ráda.
„Tys mi dala takový dárek, žes mi to přišla osobně říct, “ říkám klientce. Dívá se na mě: „ Ano, chci to s tebou sdílet, jednak protože máš v uzdravení svou roli, a také, že ti to pro tvoji práci třeba k něčemu bude.“
Dívám se na ni s úctou. Uvědomuji si silně dvě věci. Jednak, že i přes její dnešní informaci může a patrně přijde ještě někdy selhání. Mechanismus setrvačnosti je někdy neúprosný. Druhá věc, kterou cítím, je – že tato žena, tím, že dokáže vystoupit z letité sebedestrukce – získává neskutečnou vnitřní sílu. Dívám se na ni, a vidím ji, jak bere život do svých rukou, cítím, že dokáže od teď cokoliv. A vím, že si to ona vůbec neuvědomuje. Vím, že vystoupení z tohoto programu ji neskutečně posílí, tak jako kdysi posílilo mně.
Mám takovou radost. A cítím se tolik obdarována jejím příběhem, že se mi derou slzy do očí. Nádherné ráno. Mohu říct jen - DÍKY.