Nátěr vajíčkem setřený

Na něco bychom neměli zapomínat

Jsem relativně malé postavy, a tak se do mne trefit vajíčkem na  oné  „Andělské“ tribuně bylo poměrně obtížné.  Přesto jet domů pražskou  tramvají  a mít na botách  a kalhotách  něco, co po zaschnutí vypadá jako pozůstatky zvratků, není právě  to, co by  posilovalo v člověku sebevědomí,  i když  jej naopak mohlo posilovat to, že čelil zfanatizovanému davu. Celá „vajíčková“ záležitost má podle mého názoru  konsekvence, na které, jak se domnívám, by nemělo být lehce zapomenuto. A zejména by neměla být  bagatelizována a zpochybňována, jak se dnes  - kupodivu již  po několika dnech, které uplynuly od  události -  děje. Jde přece o první veřejný projev politického fanatismu po listopadu 1989 (pěkné připomenutí dvacetiletého výročí),  který  ukázal nejen stav společnosti, ale také,  jak je snadné setřít tenký nátěr právního vědomí a respektu k zákonům.

Pohled do očí některých  vrhačů nadšeně aplaudujících každý „zásah“ a řvoucích v hluku zcela nesrozumitelná hesla a nadávky,  by oprávněně mohlo vzbuzovat strach. Opravdu jen recese typu „at´ se mládí vydovádí“? Obávám se, že nikoliv. Někteří z nich by bezpochyby byli schopni mlátit nenáviděného nepřítele  a lze  zcela vyloučit i něco dalšího?  To jen proto, že, jak řekl  první z kolínských vajíčkových vrhačů, „…on lže a  my se nemohli dívat na to, jak mu lidé naslouchají“. Taková drzost,  že! Nejen, že lže – tedy rozuměno: říká něco, co my považujeme za nepravdivé, má jiný názor - a dokonce mu lidé naslouchají. Jiný názor a pozornost, kterou tento názor u jiných lidí vzbuzuje, je důvodem k fyzickému napadení.

Nemá podle mého názoru pravdu J. Hanák, pokud v sobotním Právu tvrdí, že vrhače vajíček nelze přehnaně odsuzovat, neboť mladí se „vyspí ze svých revolučních snů“. To že  jsou revoluční sny?  Jistě, z „revolučních snů“ se snad vyspali jejich starší kolegové, kteří před 50. lety, stejně jako oni dnes, nenáviděli lidi s jiným  názorem, považovali je za nositele lží, což bylo, jako dnes,  dobrým důvodem  k fyzickému násilí. A tehdy: ven ze školy, ven ze zaměstnání, ven z gruntu, z obchodu z továrny, z bytu…a jen to - v lepším případě.  Někteří z nich se probudili až do disidentských let, mnozí z nich však nikdy a nikdy také neporozuměli světu, ve kterém žijí. Nejsou jistě vhodná historizující srovnávání, ale na stranu druhou bychom se neměli mýlit: nikdy to nezačne koncentračním táborem, ale klukovskou strkanicí, kamenem do okna sekretariátu (nebo moderněji vajíčkem na schůzi politických odpůrců), mobilizací proti nebezpečí (rudému, že přátelé z ODS?), výzvami k odchodu ze země (pamatujete: před volbami v r. 2006?) a…..

Zajímavá je úvaha  A. Mitrofanova  v sobotním  Právu o vztahu ČSSD k mladým  lidem. Jistě je ČSSD zcela neztratila, jako demokracie neztratila všechny mladé lidi v r. 1948, když jejich vrstevníci  se chovali k nositelům jiných názorů jako nacisté k židům. Ale k pochopení toho, kdo dnes v naší společnosti je a kdo není  mladý  - a kdo si zaslouží či nezaslouží nenávist - velmi doporučuji přečíst si blog jakéhosi M. Brlíka (sám tvrdí, že píše „o životě v Londýně…o cestování…a  o jachtách“ – tedy jistě je kvalifikován k tomu, aby se vyjádřil k životu obyčejných lidí u nás doma) na blogu MFDNES, příznačně nazvaném  „Paroubek jako ikona generačního střetu“.  Osvíceně nedělí lidi na mladé  a staré podle věku, ale podle přístupu k životu. Staří, jejichž představitelem je právě Paroubek, „dávají přednost momentálním jistotám před  jakoukoliv formou obecného budoucího blaha“, zatímco ten mladý člověk, jehož je ČSSD obecně, a Paroubek  zvlášť,   obecným nepřítelem „ rád se učí, cestuje, poznává nové věci a uvědomuje si, že k tomu, aby se měl dobře, je potřebná kvalitní práce“.    To je analýza,  co? To je pronikavě realistický a poučný pohled na obraz české společnosti! Skoro by se chtělo mrsknout  vajíčkem….

Není právě zde ona příčina nejen ztráty právního vědomí, ale i nárůstu extremistických událostí typu „andělsko“ vajíčkové?  Podivujeme se nad složením Sněmovny 100 na 100, voličských referencí 50 na 50, rozhodování Ústavního soudu 7 ku 8 atd.atd. To je ale důsledek, nikoliv příčina problémů. Není jejich pravá příčina v tom dělení společnosti  na „mladé“ a „staré“ pana Brlíka? Na důchodce, všelijaké socky, nezaměstnané, regulované svině (oficiální pojmenovaní nájemníků od občanského sdružení Hnutí na ochranu majitelů realit),  žen s dítětem bez manžela, těch, kteří nejsou schopni pochopit, že k tomu, aby se měli dobře, je zapotřebí „kvalitní práce“ (podle definice M. Brlíka), tedy zřejmě nikoliv práce železničářů, učitelů, sklářů, prodavaček atd.atd., která zřetelně k tomu, aby se lidé měli dobře, nevede. A pak na ty správné ostatní,  tedy lidi, kteří obleky nakupují v Kapském Městě a švýcarské hodinky za 300.000.-Kč jsou podle nich jen „ konfekce, která pro mě není“,  jak se nám  nedávno svěřil jeden z manažerů Lázní Velichovky  v rubrice Síla vzhledu na stránkách Lidových novin. Naši vajíčkoví vrhači zřejmě hodlají patřit k těm druhým. Budou jistě zklamáni, ale dnes k prohlubování příkopů mezi jednotlivými částmi společnosti přispěli více, než  si můžeme dovolit….
 
Důsledek je totiž zcela zřejmý: je-li to účelné a momentálně vhodné, pak nebereme ohled na zákon  nebo dokonce na nějaké mravní principy a zásady života nebo politiky.  Obojí odhazujeme jako nepotřebné. Povrchní nátěr právního vědomí, pod nímž se společnost jeví jako společnost holdující právnímu státu, je rychle setřen. Exekuce na sociální dávky: jistě, je to velmi účelné, jak jinak dostat z těch nepřizpůsobivých socek jejich dluhy? Vajíčky demolovaná schůze demokratické politické strany? Ovšem. Za potlesku větší části novinářské obce to konečně dostali ti, kteří si to sami zavinili  a konec konců si nic jiného nezaslouží.  To jsme chtěli a to chceme?