Jsem relativně malé postavy, a tak se do mne trefit vajíčkem na oné „Andělské“ tribuně bylo poměrně obtížné. Přesto jet domů pražskou tramvají a mít na botách a kalhotách něco, co po zaschnutí vypadá jako pozůstatky zvratků, není právě to, co by posilovalo v člověku sebevědomí, i když jej naopak mohlo posilovat to, že čelil zfanatizovanému davu. Celá „vajíčková“ záležitost má podle mého názoru konsekvence, na které, jak se domnívám, by nemělo být lehce zapomenuto. A zejména by neměla být bagatelizována a zpochybňována, jak se dnes - kupodivu již po několika dnech, které uplynuly od události - děje. Jde přece o první veřejný projev politického fanatismu po listopadu 1989 (pěkné připomenutí dvacetiletého výročí), který ukázal nejen stav společnosti, ale také, jak je snadné setřít tenký nátěr právního vědomí a respektu k zákonům.
Pohled do očí některých vrhačů nadšeně aplaudujících každý „zásah“ a řvoucích v hluku zcela nesrozumitelná hesla a nadávky, by oprávněně mohlo vzbuzovat strach. Opravdu jen recese typu „at´ se mládí vydovádí“? Obávám se, že nikoliv. Někteří z nich by bezpochyby byli schopni mlátit nenáviděného nepřítele a lze zcela vyloučit i něco dalšího? To jen proto, že, jak řekl první z kolínských vajíčkových vrhačů, „…on lže a my se nemohli dívat na to, jak mu lidé naslouchají“. Taková drzost, že! Nejen, že lže – tedy rozuměno: říká něco, co my považujeme za nepravdivé, má jiný názor - a dokonce mu lidé naslouchají. Jiný názor a pozornost, kterou tento názor u jiných lidí vzbuzuje, je důvodem k fyzickému napadení.
Nemá podle mého názoru pravdu J. Hanák, pokud v sobotním Právu tvrdí, že vrhače vajíček nelze přehnaně odsuzovat, neboť mladí se „vyspí ze svých revolučních snů“. To že jsou revoluční sny? Jistě, z „revolučních snů“ se snad vyspali jejich starší kolegové, kteří před 50. lety, stejně jako oni dnes, nenáviděli lidi s jiným názorem, považovali je za nositele lží, což bylo, jako dnes, dobrým důvodem k fyzickému násilí. A tehdy: ven ze školy, ven ze zaměstnání, ven z gruntu, z obchodu z továrny, z bytu…a jen to - v lepším případě. Někteří z nich se probudili až do disidentských let, mnozí z nich však nikdy a nikdy také neporozuměli světu, ve kterém žijí. Nejsou jistě vhodná historizující srovnávání, ale na stranu druhou bychom se neměli mýlit: nikdy to nezačne koncentračním táborem, ale klukovskou strkanicí, kamenem do okna sekretariátu (nebo moderněji vajíčkem na schůzi politických odpůrců), mobilizací proti nebezpečí (rudému, že přátelé z ODS?), výzvami k odchodu ze země (pamatujete: před volbami v r. 2006?) a…..
Zajímavá je úvaha A. Mitrofanova v sobotním Právu o vztahu ČSSD k mladým lidem. Jistě je ČSSD zcela neztratila, jako demokracie neztratila všechny mladé lidi v r. 1948, když jejich vrstevníci se chovali k nositelům jiných názorů jako nacisté k židům. Ale k pochopení toho, kdo dnes v naší společnosti je a kdo není mladý - a kdo si zaslouží či nezaslouží nenávist - velmi doporučuji přečíst si blog jakéhosi M. Brlíka (sám tvrdí, že píše „o životě v Londýně…o cestování…a o jachtách“ – tedy jistě je kvalifikován k tomu, aby se vyjádřil k životu obyčejných lidí u nás doma) na blogu MFDNES, příznačně nazvaném „Paroubek jako ikona generačního střetu“. Osvíceně nedělí lidi na mladé a staré podle věku, ale podle přístupu k životu. Staří, jejichž představitelem je právě Paroubek, „dávají přednost momentálním jistotám před jakoukoliv formou obecného budoucího blaha“, zatímco ten mladý člověk, jehož je ČSSD obecně, a Paroubek zvlášť, obecným nepřítelem „ rád se učí, cestuje, poznává nové věci a uvědomuje si, že k tomu, aby se měl dobře, je potřebná kvalitní práce“. To je analýza, co? To je pronikavě realistický a poučný pohled na obraz české společnosti! Skoro by se chtělo mrsknout vajíčkem….
Není právě zde ona příčina nejen ztráty právního vědomí, ale i nárůstu extremistických událostí typu „andělsko“ vajíčkové? Podivujeme se nad složením Sněmovny 100 na 100, voličských referencí 50 na 50, rozhodování Ústavního soudu 7 ku 8 atd.atd. To je ale důsledek, nikoliv příčina problémů. Není jejich pravá příčina v tom dělení společnosti na „mladé“ a „staré“ pana Brlíka? Na důchodce, všelijaké socky, nezaměstnané, regulované svině (oficiální pojmenovaní nájemníků od občanského sdružení Hnutí na ochranu majitelů realit), žen s dítětem bez manžela, těch, kteří nejsou schopni pochopit, že k tomu, aby se měli dobře, je zapotřebí „kvalitní práce“ (podle definice M. Brlíka), tedy zřejmě nikoliv práce železničářů, učitelů, sklářů, prodavaček atd.atd., která zřetelně k tomu, aby se lidé měli dobře, nevede. A pak na ty správné ostatní, tedy lidi, kteří obleky nakupují v Kapském Městě a švýcarské hodinky za 300.000.-Kč jsou podle nich jen „ konfekce, která pro mě není“, jak se nám nedávno svěřil jeden z manažerů Lázní Velichovky v rubrice Síla vzhledu na stránkách Lidových novin. Naši vajíčkoví vrhači zřejmě hodlají patřit k těm druhým. Budou jistě zklamáni, ale dnes k prohlubování příkopů mezi jednotlivými částmi společnosti přispěli více, než si můžeme dovolit….
Důsledek je totiž zcela zřejmý: je-li to účelné a momentálně vhodné, pak nebereme ohled na zákon nebo dokonce na nějaké mravní principy a zásady života nebo politiky. Obojí odhazujeme jako nepotřebné. Povrchní nátěr právního vědomí, pod nímž se společnost jeví jako společnost holdující právnímu státu, je rychle setřen. Exekuce na sociální dávky: jistě, je to velmi účelné, jak jinak dostat z těch nepřizpůsobivých socek jejich dluhy? Vajíčky demolovaná schůze demokratické politické strany? Ovšem. Za potlesku větší části novinářské obce to konečně dostali ti, kteří si to sami zavinili a konec konců si nic jiného nezaslouží. To jsme chtěli a to chceme?
