Děti na palubě letadla?

Stojím v zdánlivě nekonečné frontě na jednom z rušných, londýnských letišť. Respektive moje tělo tam stojí s příruční taškou, ale moje myšlenky už jsou doma. Kolem mne postává a na pár místech posedává spousta lidí.

Ti posedávající, v momentě, kdy se může nastupovat do letadla drze předstoupí před vás a vůbec je nezajímá, že vy tam jako trubka stojíte už několik desítek minut. Přece se tady nebudu dohadovat. Přede mnou stojí mladá maminka. V náručí půlroční holčičku, kočárek tlačí před sebou, příruční zavazadlo (které vypadá velikostně jako menší lodní kufr) a tašku z kočárku. Aby toho nebylo málo, kolem ní pobíhá roztomilá holčička. Přemýšlím, že asi čeká na přítele nebo na manžela, protože cestovat sama s malými dětmi chce jistě velkou dávku odvahy a trpělivosti.

Vzápětí pochopím, že mužský či jakýkoli jiný doprovod chybí. Rozlobeně okřikuje mladý pár, který ji předběhl. Jistě, chvíli to trvá, než posbíráte všechny věci a dvě děti. To už nevydržím, neodpustím si poznámky na drzost lidí a nabízím pomoc.

Z předešlých pár minut jsem pochytila, že starší holčička se jmenuje Emilly a tak jí anglicky říkám, že půjde s tetou (se mnou) po schůdcích do letadla. Ještě uchopím velkou tašku a už nastupujeme. Maminka je neskonale vděčná, protože ještě musí vyprázdnit a složit kočárek jednou rukou, což je velký problém s brečícím uzlíčkem v náručí. Zaslechnu, jak Emilly domlouvá, že musí tetu poslouchat. Co to neslyším, domlouvá ji česky? Usměji se a ve svém rodném jazyce sděluji mírně nervózní mamince, že na mě může mluvit stejně. Holčička skládá anglicko-české věty, což mi kouzlí úsměvy na tváři.

Zabíráme tři místa vedle sebe. Emilly sedí jako malá princeznička uprostřed a malá Jasmína musí být připoutaná u maminky speciálním pásem. Princezna sedí jako zařezaná, až se chvílemi děsím, jestli je v pořádku. Jen se na mne občas velkýma hnědýma kukadlama podívá. V momentě, kdy zhasíná červené světýlko s příkazem zapnutého pásu si na mě Emilly obkročmo sedá, objímá a pokládá svoji kudrnatou, blonďatou hlavičku na moje rameno. Její maminka trošku znejistí, přece jen se neznáme. Jenže právě ona bezprostřednost je na dětech to nejkrásnější. Ubezpečím ji, že mi to ani v nejmenším nevadí. Naopak. Vydrží na mě sedět poměrně dlouhou dobu.

Maminka je skutečně vybavená. Dětské knížky v češtině i v angličtině, plno ovoce a dětské stravy. Zbožňuji předčítání a blonďatý andílek vydrží překvapivě dlouho naslouchat. Jsem na chvíli v dětském světě nejrůznějších zvířátek, princů a princezniček. Vytahujeme anglický časopis ke kterému jsou přiloženy samolepky a tak bez větších problémů oblepíme naše sedadla. Občas se musím zeptat, cože je to za postavičku, protože i při mé bujné fantazii to netuším. Trošku nechápavě a rozlobeně mě seznamuje s postavičkami na samolepkách. Podivuje se, že je neznám a začne pochybovat, že bydlím v Anglii.

Horší je to s malou Jasmínou, je jí teprve pár měsíců a let evidentně nesnáší moc dobře. Drtivou cestu propláče, sní a vypije spoustu jídla. Hlavně pití a jezení je dobré nejen kvůli hladu, ale proti zaléhání uší. Naštěstí je dětská strava už nějakou dobu vyjmuta za zákazu tekutin na palubě.

Starší holčička se asi pětkrát během necelých dvou hodin letu dožaduje toalety. Dostávám do náručí Jasmínu, ale už předem je mi jasné, že to nebude dobrý nápad. Z pochopitelných důvodů je fixovaná na svoji maminku a jakékoli odtržení vám dá náležitě najevo. Řve na celé kolo (promiňte, na celé letadlo) a nezabírá žádné bafání, houpání, nabízení láhve s mlékem, chrastítka, zkrátka nic. Ozvěnou se z druhé strany letadla ozývá další miminko. Aha, asi spolu takhle děti komunikují. Lidé sedící blízko našich sedadel se otáčí. Někteří chápavě a zbytek se zlobou v očích, cože jsem to za krkavčí matku. A také proto, že je dětský pláč ruší v jinak poklidném letu. Bože, proč jsem si nenalepila na čelo "Nejsem její matka!" To už se vrací malá Emilly s maminkou ze záchodu a já ji prosím, že příště s ní jdu já. Nikdy jsem v letadle nebyla tolikrát na záchodě jako ten den. Problém je v tom, že po příchodu se ptá maminka Emily, jestli se vyčůrala. Ta jen přikyvuje, ale nám oběma je jasné, že ne. Omlouvám se, že jsem to netušila a hlavně neslyšela. Hluk v letadla je natolik silný, že dětské čůrání prostě neslyšíte. Takže znovu. Při zpáteční cestě už jsou mi povědomé některé tváře cestujících, především těch, kteří nechápavě civí, jak se s malou holčičkou už poněkolikáté protahuji úzkou uličkou v letadle. Začíná pátrání po plyšovém králíčku (nejoblíbenější hračka), jenže ten si spokojeně leží pod sedadlem a užívá si klidu. Bohužel díky malému prostoru to zjistíme až na konci letu.

A už jsme na letišti. Jistě čekáte, že napíši- konečně! Pletete se. Cítím smutek, že končí naše "letadlové přátelství". Čekám až maminka přiveze ze zavazadlového prostoru mírně poničený kočárek a už si to doslova hrneme k odbavení a posléze k pásu, kde jezdí dokola kufry. Hlavou mi jen tak proběhne, že jsem kamarádovi, který mě má čekat napsala před odletem zprávu. "Vyjdu mezi prvními, protože nemám hlavní zavazadlo, jen to příruční". Jenže moje svědomí a srdce mi nedovolí nechat tam holky samotné.

Postáváme u pásu, který ne a ne poslat to jejich (pozor další velký kufr). Mezitím ještě odběhnu s malou Emilly na záchod (to jen pro případ, abych nezapomněla). Slavnostně vcházím do příletové haly s poslintaným černým tričkem, mírně rozcuchanými vlasy a s pevně držící se Emilly v náručí. Mimo to, nesu svoji příruční tašku a za sebou táhnu obrovský kufr. Z dálky zahlédnu kamaráda, jak na mě překvapeně hledí. Probíhá přivítání a s holkama velké loučení. Emilly pláče a já ji chlácholím tím, že určitě ještě jednou s "tetou z letadla" poletí. Tajně si to přeji také!