Linecká slepovaná láska

V životě jsou chvíle, které trvají věčnost. Čekání, které ubíjí, vysilující strach a úzkost z budoucnosti Karolíně svazuje nohy. Srdce buší jako o závod a myšlenky nedovolí utíkat se k těm obyčejným věcem.

  K takovým, kterými se normálně zabývá a za jiných okolností přijdou fádní a nudné. Zaplatit složenku, vyzvednout kabát z čistírny, koupit chleba. Teď si na ně zoufale snaží vzpomenout a přivolat. Nejde to. Jediné na co myslí, je člověk, který v jejím životě znamená nejvíc.

    "Vypadáš jako baletka," řekl jí když pobíhala v hotelovém pokoji. Zrovna zkoušeli slepit kousky rozházené lásky. Byly poházené všude kolem. Byly jen tak ledabyle odhozené i dál, než jen v hotelovém pokoji. Možná snad i v té malé útulné kavárně s výhledem na moře. Rádi tam chodili na ranní a odpolední kávu. Skrývat se před deštěm, pozorovat rozbouřené zářijové moře a fotit si rybáře při západu. Černé obtažené kalhoty a tričko obepínající ňadra. Karolína byla v tu chvíli tak šťastná, že by mohla točit piruety na špičkách v Labutím jezeru. Přitulil se k ní a ona se pod jeho něžnými doteky prohýbala jako kočka.

     První malá nedorozumění, hádky, argumenty. Hledání důvodů, proč už nejít spolu. Karolína odložila růžové brýle do šuplíku a zase vidí život ve všech barvách. Zhluboka se nadechnout a říct  "Sbohem, život jde dál.. bez tebe?" Naivně si myslela, že vymaže minulost. Navzájem si odpustí svoje provinění, hříchy a dají lásce novou šanci. Kolikátou už? Jenže láska není puzzle. Poprvé si ho krásně poskládá a všechno do sebe zapadá. Potom se pár dílků ztratí, zapadnou a puzzle není to stejné. Láska taky není jako rozbitý hrníček. I když střepy najde, slepí je.. hrníček už není jak býval.

    Ve vztazích není nic definitivní. Někteří lidé nám prostě uvíznou v srdci napořád. Karolína chce tyhle city pojmenovat. Je to láska, závislost? Nebo snad strach ze samoty?

    Pod jeho doteky roztála stejně rychle jako karamelová zmrzlina od Carte D'Or. Už je to tu zase. Co se týká lásky, nemá plně vyvinuté reflexy. Popálí se- ucukne, zařve jako pavián a pamatuje si to. Někdo jí ublíží. Bolí to, odpustí, ale příště zase dovolí, aby jí ublížili. Snad by i přeplavala Kanal La Manche, vyškrábala se na Mount Everest pro chvíle štěstí a pocitu zamilovanosti. Tak to má být. Jak jí napsal kamarád "Lásky se neboj, ať už dopadne jakkoliv, je vždycky velký dar ji cítit!"