Paroubkova vysokoškolačka

Nedávno jsem se stal účastníkem zajímavého rozhovoru. Mladí vysokoškoláci se bavili o tom, koho volit a koho ne. Jedna ze studentek se vyslovila, že „určitě bude volit Paroubka". Protože byla ve skupince jediná, zajímalo mne, čím ji zaujal volební program ČSSD.

„Naši berou rodinné přídavky, no nésu blbá, ne?" zněla její odpověď a dunělo to přitom jak ze sudu.

„A co studujete?" ptám se.

„Sociologické dějiny umění..." Aha, entusiasmus do umění, napadlo mne. Asi ji to baví a naplňuje ji to. Budoucí pracovnice v oblasti památkové péče nebo budoucí zaměstnanec v muzeích a galeriích anebo snad práce na aukcích starožitností?

„A co chcete dělat po vysoké?"

„To chtěli naši, abych šla na nějakou vysokou. Co já vím? To je přece daleko..." (Mimochodem dotyčná za rok končí školu. Tedy pokud se jí to povede, protože podle počtu úspěšných zápočtů a zkoušek lze mít spíše pochybnosti...)

Ptám se: „A co myslíte, nebylo by lepší těch pár stovek namísto do přídavků dát do lepší úrovně vzdělání, třebas přímo do financování školství, možná byste dostala lepší vzdělání a potom lepší uplatnění. Nebyla by to snad lepší investice do mladých?"

Hleděla na mne jak tele na nová vrata a neodpověděla. Asi ani nepochopila, o čem hovořím, anebo ji urazilo, že bych jí snad chtěl vzít těch pár stovek, na které mají podle ní rodiče evidentně nárok. 

Při pohledu na její nechápavý výraz jsem si vzpomněl na jednu úvahu a totiž, že v podstatě existují tři výrazně odlišné modely financování školství.

První je finský model. V první polovině 90. let museli finští sociální demokraté provést drastické sociální reformy, o kterých se nesnilo ani dnešní české rádoby pravici. V té době totiž měli ve Finsku díky rozpadu SSSR 15% nezaměstnanost a prožívali hlubokou hospodářskou krizi. Museli proto v rozpočtu „zkrouhnout" spoustu věcí, ale jednu ponechali: Státní investice do vzdělání. Finský stát se začal chovat jako rozumný investor do oblasti s vysokou přidanou hodnotou a návratností. Stát sice vybírá relativně vysoké daně, ale investice jsou účelně vynakládány do vzdělání a to se potom společnosti vrací včetně spokojenosti v soukromé sféře, která díky tomu disponuje vzdělanými zaměstnanci a je proto ve světě velmi dobře konkurenceschopná.

Druhý možný model vysokého školství je americký. Stát přenechává investice do vysokého školství hlavně soukromému kapitálu. Ze vzdělání se stává zajímavý prudce rostoucí byznys, který je schopen špičkových výkonů. Například podle zprávy EU zahraniční vysokoškolští studenti přispějí ekonomice Spojených států 11 miliardami USD ročně. Sektor terciárního vzdělávání je proto v USA pátým největším exportním odvětvím (!). Zatímco na vysokoškolské vzdělávání vynakládají státy EU v průměru jen 1,1 % HDP (mimochodem v ČR ještě méně, pouze 0,9 procenta), tak v USA je to více než dvojnásobek: 2,7 %. Rozdíl je téměř výhradně způsoben daleko nižšími úrovněmi investic z průmyslu a od domácností v Evropě. Pokud by se měla Evropa vyrovnat podílu USA, musela by vynaložit každý rok dodatečných 150 miliard EUR na vysokoškolské vzdělávání. (Tolik zpráva EU, to jsem si nevymyslel)

Samozřejmě dalo by se namítnout, že americký „byznysový" model může být asociální a že může bránit chudým ve vzdělání. Avšak zaváděním všelijakých grantů, půjček, případně díky možnosti firem investovat do opravdu schopných a žádaných studentů pomocí cílených stipendií se toto riziko výrazně snižuje. Investovat do dobrého a nadaného studenta se totiž firmě vždy vyplatí a tak se může díky stipendiu chopit šance nadaný a přitom chudý student.

Můžeme se přít o to, který z těchto dvou modelů je lepší a efektivnější, protože oba dva ve světě slaví viditelné úspěchy a oba mají své pro a proti. Zatímco americký je určitě více náchylný k bublinám na trhu a neubrání se příliš prudkým výkyvům poptávky, státní finský model může být zase méně dynamický a více úřednický. Americký model je na druhé straně určitě pružnější a u něj případné ztráty nese pouze soukromý sektor, například rodiče by si rychle rozmysleli, zda by platili za studium zrovna takovýto obor, když o něj slečna nemá zájem. Finský model může zase lépe zohlednit dlouhodobou strategii ve vzdělání.

Problém je v tom, že bohužel u nás doma veškeré diskuse o obou modelech zastiňuje třetí ryze český model. Jeho podstatu nejlépe vystihuje Drymlův památný výrok: „...jsou věci - veřejné peníze, když už si z toho někdo něco bere, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany..."

Podstata českého modelu je opravdu jednoduchá: Určitou část vybraných daní si nejprve přerozdělí politici a poté peníze tečou jednoduše zpět k voliči bez žádného investičního zhodnocení. Vybrané peníze se tedy otočí do přímé a okamžité spotřeby a to jen proto, aby takto natěšený volič danou populistickou stranu opět volil. Občanům se namísto efektivně fungujícího vzdělanostního státu nabídne nějaká drobná okamžitá státní almužnička. Namísto toho, aby stát nabízel skutečné hodnoty, které by měl vytvořit svými investicemi (například do vzdělání), dostáváme od politiků jen ohlodanou kost bez jakékoliv další přidané hodnoty. Vlastně to funguje jak u husitů ve středověku: Peníze do sudu v Táboře naliješ, peníze ze sudu v Táboře vyliješ a mezi tím si politik něco vybere. Zajímavé je, že se mezi „prostým voličstvem zmíněné populistické strany" chápe jako samozřejmost, že stát nemá vybrané peníze investovat, ale že je správné vybrané prostředky rozdělit a hned prožrat.

Všimněte si, na čem chtějí Sobotka s Paroubkem sbírat volební body při schvalování Janotova balíčku. Že by vzdělanostní společnost? Nebo investice do vzdělání? Kdepak. Prožrat, prožrat a ještě jednou prožrat a pokud možno teď hned, protože nás nezajímá, jak se bude volit za deset let.

Takže až se zase politici současné ČSSD budou ohánět nějakým finským modelem (mimochodem ten neprožírá, ale rozumně investuje), vzpomeňte si na onu nepříliš úspěšnou studentku, která volí Paroubka z důvodu „přece nésu blbá, ne?" Její uvažování totiž přesně vystihuje podstatu populistické agitace dnešní ČSSD a ta má k finskému modelu opravdu hodně daleko.