"Ohol si ptáka" aneb Těžký úděl živnostníka

...dalších několik pravdivých příběhů, tentoráte ovšem z prostředí nad jiné ponurého - z práce.

Od té doby, co spolužák Vladimír přeložil větu „Das ist Uschi“ jako „To jsou uši“, a byl za to již v páté třídě superarbitrován pro blbost, zatoužil jsem stát se učitelem.

V naději, že vnesu do škamen sílu nezvratné logiky a do hlav věděníchtivého žactva lásku k cizím kulturám, osvojil jsem si zákonitosti anglického jazyka a chutě nastoupil na vratký vor pachatele vzdělání.

Trestuhodná naivita…

Berní úředník je mi svědkem, že mé těžce vydělané prašulje vkládám do jeho pařátů s větší radostí, než mou duševní rovnováhu v ruce některých mých studentů.

Třeba Jiří.

Příjemný, ba roztomilý člověk. Tváří v tvář nepřátelskému textu stává se z něj ovšem nejúčinnější prostředek genocidy ihned po yperitu.

Z prostého obrázku muže s holicím náčiním včera mi vyvodil toto:

„He´s shaving her bread.“  =  Holí jí chleba.

Taktně vyzván k opravě, dopřál si tento lingvistický veleduch rozletu a obmyslil mne tezí, že si dotyčný holí ptáka:

„He´s shaving his bird.“

Mírně rozštípnut ocenil jsem Jiřího pohlavně-rekognoskační způsobilost, a v dočasné indispozici opustil jarou třídu.

Během doby, kdy mé hrdlo proléváno vodou, bych bídně nezhynul udušením, kolegové mrzáka onoho zpacifikovali, takže mi byl konečně schopen říci tu téměř holou větu správně.

„He´s shaving his beard.“

V duchu jsem za(ú)pěl stručné halleluja, rozhodnut pominout jeho zjevný pokus o atentát.

Usnesl jsem se nicméně, že za své služby na takto nebezpečném pracovišti budu napříště požadovat životní pojištění coby pevnou součást gáže.

…..

No a dnes?

…..

Dvě studentky, začátečnice. Líčka růžová, leč hlavinky angličtinou netknuté. Tož, je jednou to mé poslání, tedy, že…

A že tedy v pátek píšou a nutně potřebují přítomný čas prostý.

I vzal jsem na se břímě ono, zjevil jim způsob tvorby jeho, zasvětil do okolností užití a závěrem široce rozpažen zvěstoval ještě jistý úspěch u zkoušky.

Prorok Eliáš by to nesved líp.

„A teď věty,“ kynu jim blahosklonně.

…bych vzápětí zjistil, že jediné, co kde vůkol kynulo, bylo zase jednou jen mé ego.

„He cooks a dog,“

pípne jedna a obrátí se na mne s pohledem laně.

„Cože?? On vaří PSA?!“

„Když my ještě neznáme slovíčka, jen zvířata,“ osmělí se druhá, jež hnusné vraždě mlčky asistovala.

Zviřátka... Je jim dvacet a znají ještě kočičku…

…tohle je moc… Rezignuju. Já prostě rezignuju.

Hýkám raději blahem nad ponurými sentencemi, v nichž jsou pejsek a kočička hebkou dívčí rukou nejprve biti, krájeni, různě tepelně upravováni a nakonec bez skrupulí sežráni; s vědomím, že jestli někde za rohem číhá Srstka, přijdu před porotu.

Věru, byl jsem rád, že bratři Čapkové světských bolestí cítit již nemohou…

xxxxx

Z předešlého vyvozuji následující. Ač jsem učitel, pejskomil, kočkomil a celkově humanista, někdy musí jít etika stranou.

I kdyby ten televizní pořad měli přejmenovat na „Snězte mě“, za radost v očích těch holek, když jim došlo, jak funguje přítomný čas, mi to stojí.

…..

Ovšem to životní pojištění si vymluvit nenechám…

Zdraví VK