Kterak jsem seznal, že jsem kriminální živel...

Nemám nic proti Policii ČR, avšak jejich praktiky zdají se mi leckdy mírně nevyzpytatelné. Jako tenkrát...

To zase jednou zvečera mrzlo, až pro samé ty graffiti, co dělá ten jeden, který vám kolem vánoc tak rád leze pod kabáty a do bot, nebylo z oken vidět – tedy alespoň pro mne jde o neklamnou výzvu, abych se uchýlil do kouta. Respektive do Kouta, neboť tento ukrývá se na nároží našeho maloměstského náměstíčka a přitahuje mne rozhodně většími půvaby než ten můj pavučinou ovinutý, domácí.

 Vrchní v Koutě je také starý pavouk, snová z vláken obrazce, na nichž se místo rosy třpytí orosené sklenice piva, místo slunečních paprsků protínajících mlhu zrána zde cigaretovým čmoudem poblikávají pestrá světla hracích automatů, a místo trávy osvěžuje lokál svou zelení kulečníkové sukno. 

Mám rád zelenou, najmě v tomto ztvárnění, a že mrzne až praští, což hmyzu nesvědčí, jdu se dobrovolně nechat chytit.

 Je prima, že téměř nikdy nemusím se s nikým předem domlouvat, vždycky se tu najde nějaký borec, s nímž ochotně poměříme tága. Dnes třeba Datel. Který má ovšem problém, poněvadž sem chodí ještě jiný Datel, ale tomu se ještě také říká Květák, Ježíš nebo Luigi Broccolo a ten je tu taky a navíc je můj bratr.

Mimochodem, k vánocům dostal květináč a ptačí budku, tu prý „na datla“.

Takže mi tu říkají Květákovo brácha a tátovi jsem tuhle oznámil, že je tedy podle všeho a hlavně všech Starej Květák.  

Moc ho to potěšilo. 

No a tak jsme si toho večera dávali vzájemně na prdel a lidů přibývalo a ubývalo, no ale když sportujete, moc to nevnímáte. S nelibostí jsem si všímal jen těch pánů, kteří oddaně přistupovali ke zdi a krmili svými fiňáry majitele blikajících krabic. Aby mi někdo takhle nezištně a pravidelně přispíval na dovolenou, to bych bral, vám tedy řeknu. 

Však i pan starosta tuhle psal na titulní straně místního radničního pamfletu, že se u bezrukejch z kredence, a teď cituju: mohou odehrávat tragické lidské osudy typu vzniku závislosti nebo prohry celé výplaty. A také, že: z pečlivých rozborů městské policie vyplývá, že především non-stop bary a herny jsou výchozím místem pro následnou, často trestnou činnost. 

To bych sám nevymyslel. 

…Datel s Datlem se posléze prososali do společensky neuspokojivé situace a šli do budek. Mezi posledními šťouchy se dostavila přítelkyně, z věnečku jsoucí a jsoucí v podobně složité situaci, i posadila se ke stolu a se slovy Nebuď mě decentně usnula. 

Tudíž na bar. Dnes je za ním Věrka, taková interesantní osobnost, a ještě dva pánové, které jsem tu nikdy předtím neviděl. A doufám, že ani neuvidím. 

Posuďte, dáte se s někým do řeči, v dobrém rozmaru popíjíte obsah svých sklenic, to dá rozum, že v nich není sifon, dojde i na tykání a otázky standardního ražení typu co děláš, jak to jde a co je tam u tebe novýho, a jeden z nich najednou vytáhne cosi jako portmonku a v ní je odznak kriminální policie. A vy se ho zeptáte co já s tím a on že nic a strčí ji zpátky. Takže to tak vezmete, slečna se probudí, přisedne, dá si čaj a zábava proudí dál.

Jenže těm dvěma najednou začnou zelenat hlavy a zelenají ještě chvíli, načež se vytasí s důvtipnou dedukcí, jestli ona ta slečna není třeba pohřešovaná. 

Hospoda až na nás prázdná, oni řeknou no tak, když to nejde po dobrém, jeden ji drapne a odvede si ji ke stolu. Pak ji drapnu já s vysvětlením, že je čas jít dom. 

Ani omylem, pane, vyšetřujeme.

A co vyšetřujete, smím-li se ptát.

Pravděpodobnou pohřešovanou osobu. 

Podobná je spíše své matce, řekl bych. 

Jenže slečna, tak jak šla na věneček, nemá u sebe doklady a kriminálník od policie, co se mnou sedí na baře, vytáhne mobil a žádá o podporu měšťáků. Přiznám se, že po deseti minutách velmi smysluplné konverzace mluvil jsem už docela hlasitě a používal slovní zásobu způsobem, který obvykle považuji za nevhodný. 

Věrka za barem oči v sloup.A empíci pořád nikde. 

Na otázku, kde jsou kolegové orgáni, dostalo se mi jakéhosi výchovného odseknutí, které končilo slovem mladej. 

V tu chvíli má ješitnost má mne k činu a volám je sám. Jsou tu za pět minut. 

No a pak rychlý spád. Nově přišedší píšou si číslo mého OP a vyzývají nás – tedy mne a mou přítelkyni k opuštění lokálu. S dodatkem, že kromě mne jim, zajímavá věc, nikdo nevolal.

Dále je v tom pravém slova smyslu pozoruhodné, že si nedělali žádné poznámky. Asi ani neudělali, neb jsme nebyli venku ještě ani minutu, a auto MP ČR už bylo opět na cestě, by pomáhalo a chránilo. 

Hospůdka V Koutě má svůj půvab. Jsou tu ty blbé automaty, ale i kulečník, dobré pivo a moc fajn, přestože: z pečlivých rozborů městské policie vyplývá, že především non-stop bary a herny jsou výchozím místem pro následnou, často trestnou činnost. 

Což je fakt. Být tam autem ti kriminálníci, pochčiju jim kolo. 

Tak mi o tom ještě chvíli povídejte.