Dvoukvítkův zápisník - část II. "V ubytovně pana Hiltona"

...aneb co se stane*, když Dvoukvítek s Mrakoplašem vystoupí z knihy. * (Kromě sveřepé kritiky skalních fanoušků :-) )

Drazí přátelé tam u nás doma!

Zdejší svět je pro nás plný překvapení. Tak třeba světlo se tu šíří daleko rychleji než u nás na Zeměploše. Tím pádem také rychleji ubývá, takže poté co jsme naposledy vyjeli samohybnými schody z podzemí, byla už úplná tma.

Cech osvětlovačů tu musí fungovat znamenitě, protože všechny lucerny, a co jich ve městě bylo, už svítily.

Zatímco jsem se kochal tím pohledem a obdivoval zdobně kroucené štíty starých domů, obstoupila nás skupina asi pěti mladíků, kteří předvedli krátký program s  dlouhými kulatými holemi a slibovali nám bolestivou budoucnost.

Nejbližší z nich ucedil: „Naval prachy, rákosníku.“

Mrakoplaš se nepozorovaně vytratil.

Nabyl jsem neblahého přesvědčení, že tu zřejmě nepůjde o eskamotáž, ale jakýsi pouliční druh výdělečné činnosti, založený na fyzické inzultaci poptávaného.

Vlastně jen další žebrota.

Prachy jsem navalit nestačil, v prachu se zato ve mžiku váleli oni a Zavazadlo jim po bezvlasých lebkách ponuře dusalo Morrisův tanec. Bylo mi jich vlastně trochu líto, a tak jsem se pokusil vysvětlit, že se nejmenuji Rákosník, nýbrž Dvoukvítek, a že tedy nejspíš muselo dojít k nějakému politováníhodnému omylu.

Několik chvil poté se Zavazadlo usneslo, že již svou nelibost k jejich původním záměrům vyjádřilo dostatečně, mladíci pozvedali zbytky svých holí a sami sebe, a za mručení příšerných kleteb se celkem mírumilovně odporoučeli.

„Jen počkej, rákosníku…“

Čekal jsem tedy. Hlavně na to, kdy a kde se objeví zmizelý mág.

Odpověď přišla shůry.

„Co si najít nějakej nocleh?“ promluvil ke mně Hlas.

„Bez Mrakoplaše?“

„Tak se otoč a podívej se nahoru, ty oslí hlavo!“

Byl tam. Zavěšený na lucerně - s tím svým špičatým kloboukem se podobal velké rudé rachejtli, startující k báni nebeské… Když slezl, navrhl jsem, abychom následovali častého mravu oné čtvrti a přespali na stanici podzemní dráhy – alespoň utužíme navázané vztahy se zdejší prostohlavou chudinou.

Mrakoplaš však můj nápad shledal pomateným, velmi hlasitě mne nazýval starým hlupákem, ač jsem dosud nedovršil věku padesáti let a sluch mám výborný; a nakonec mne požádal, abych před uskutečněním svého plánu překročil jeho mrtvé tělo.

Vyšel jsem mu vstříc.

         O půl osmé večer poblíž stanice metra Florenc… jsme konečně nalezli docela slušnou ubytovnu. Jmenovala se Hilton.   

Uvnitř vládla dokonalá hierarchie, všude kol čilý kvas, a já hned věděl, že se tu budu cítit jako doma. S kufry tu pobíhají trpaslíci v livrejích, lačni zlata jako všichni trpaslíci v celém Mnohovesmíru. Avšak ani tam se nám nevyhnuly dílčí potíže. Trollové, celí v černém, dozírají na vstupní bránu, aby v návštěvě řádně bránila těm, kteří se nezdají být dostatečně movití.

Což jsme byli podle všeho i my.

Odkudsi přispěchal vytáhlý chlapík ve fraku. Někoho mi velmi připomínal, ale neuměl jsem si vzpomenout. Pozdravil nás v jazyce, jemuž jsme nerozuměli.

Když jsem řekl obvyklé ´dobrý den´, citelně ochladl, maje nás zdvořile, ale neoblomně k odchodu. Ukázal jsem mu zlaté mince, ale ani toto obvyklé kouzlo tentokrát neúčinkovalo. Nedůvěřivě si nás přeměřil. Teprve když odkvačil s jednou z mých mincí za recepční pult a něco na ni nakapal, počal se jeho tváří šířit příliv vlahého úsměvu.

Srdečně nás přivítal a trollové od nás poodstoupili. Za okamžik už nás vedl ke královskému apartmá, vyjmenovávaje jména cizích vladařů, kteří zde již bydleli a pokud nezemřeli, stále se vracejí. Někteří se prý vracejí i tak, pravil k Mrakoplašově mírnému zděšení.

Stále mi bylo divné, proč se tak ohýbá v pase, avšak otázku, zda něco ztratil, spláchl jen dalším vlnobitím úsměvů a dodatkem, že zavazadlo bude během chvíle doručeno olivrejovaným trpaslíkem.

Můj přítel mág se poprvé, co jej znám, tiše uchechtl.

Pak jsme byli uvedeni do spoře vybavené místnosti, v níž by můj císař a vládce neubytoval ani svého chromého jakazačistánského teriéra.

Muž ve fraku se však zjevně za nuzotu oněch prostor nestyděl a s tázavým pohledem pokračoval v chvalosloví, stejně jako gymnastických kreacích na téma ´skládací metr´. Rozhodl jsem se, že jej nebudu svými úvahami nad ´sedmerými divy´ apartmánu ildekrálovského uvádět v zármutek a vlídně vyhověl jeho žádosti, abychom se na něj obrátili, kdykoliv snad budeme něco potřebovat. Poděkoval jsem mu.

On se však neustále urputně krčil poblíž veřejí a začal dokonce mírně pokašlávat.

V dobré vůli jsem mu poradil, ať své plíce a bolavá záda drží raději dále od míst, kde hrozí průvan. Popuzeně odešel, nicméně hlasité prásknutí dveří dalo mým slovům za pravdu. Škoda jen, že jsem se nestačil přeptat na tu minci, kterou jsem mu byl dole předtím zapůjčil.

Náhle se chodbou rozlehl srdceryvný výkřik následovaný vzrušenou debatou.

Něco bylo špatně, neboť Mrakoplaš byl stále přítomen. USMÍVAL se.

         „…Ale ta věc mě vážně NAKOPLA, šéfe!“ bylo slyšet.

„Přál bych si,“ opáčil vzteklý hlas, v němž jsme rozeznali našeho průvodce, „aby tě bývala nakopla ještě o něco výše.“

         Po krátké době dorazil olivrejovaný a značně kulhající trpaslík se Zavazadlem – či snad by bylo lépe říci, že Zavazadlo k nám dorazilo v doprovodu téměř doraženého trpaslíka. Toho jsme využili a požádali jej, aby v krbu vytvořil oheň.

Jistě, Mrakoplaš by to zvládl rychleji, ale tímto způsobem se alespoň podařilo zamezit proměně zbývajícího osazenstva ubytovny v brikety živočišného uhlí, nazelenalé župany s oranžovými papoušky a pozůstalé.

Obávám se totiž, že můj přítel mág nejenže postrádá jakýkoliv smysl pro dobrodružství, nýbrž i základní nadání k provozování magie jako takové. Uvádí tak občas sebe a všechny náhodně přítomné do situací, v nichž by se žádný svéprávně uvažující tvor nikdy nechtěl ocitnout.

…tak to bychom měli. V krbu to vesele plápolá, Mrakoplaš se neškodně obeznamuje s obsahem barové skříňky a hotelový caddy se tiše vypařil. Doufám jen, že v tom zase nemá víko Zavazadlo…

To je zatím všechno, zdraví vás váš Dvoukvítek.

PS: Mají noviny!! Ankh-Morporská Kometa vznikla teprve nedávno a tady už se to tiskne ve všech možných jazycích. Jediný plátek, kterému rozumím, se jmenuje PRÁVO, ale píše se v něm výhradně o samém bezpráví - prý to má své historické kořeny. Vynalezli tu však jednu báječnou věc – díky tomu, že noviny mají úplnou SVOBODU SLOVA (močící pes, močící pes*), i ti největší zloději musejí dělat něco pro lidi a veřejné blaho! Říkají tomu politika…

Tak zas příště, D.

…..

* Země, odkud Dvoukvítek pochází – totiž Agateánská (Achátová) říše – používá obrázkové písmo. Takhle nějak prý vypadá vykřičník…