Báječná Zeměplocha - Dvoukvítkův deník, část I.

Pro ty, kteří neznají skvělou románovou řadu Terryho Pratchetta „Úžasná Zeměplocha“, dovolím si malé intro.   Dvoukvítek a Mrakoplaš jsou jako přátelé, nebo se alespoň z opačných konců přibližují k čemusi ve smyslu toho slova. Dohromady je svedla náhoda a zažívají spolu mnohá dobrodružství.   Zatímco Dvoukvítek, věčně žasnoucí a poněkud naivní cestovatel, považuje tuto skutečnost za skvělou, Mrakoplaš – neúspěšný a naprosto netalentovaný mág – by byl daleko raději za místo v teplém koutku, kde by nejvítanější zábavou byla mu nuda. Jeho hlavními rysy jsou totiž zbabělost a umění ukázat všem protivníkům ( a těch má vždy nadbytek ) svá v dálce se rychle zmenšující záda.   Je také důležité vědět, že Dvoukvítek pochází z Vyvažovacího kontinentu; pokud vám tahle indicie nestačí, pak vězte, že je to země obehnaná „Velkou zdí“. Pochopili?   Jo a ještě jedna věc. Mrakoplaše doprovází „Zavazadlo“. Vždy a všude. Jde o truhlu ze dřeva myslícího hruškovníku, která se pohybuje na stovkách malých nožiček. Jen málo osob si dosud připustilo, že by mohl mít nějaký předmět vlastní vůli. Bohužel. Pro ně. Kdo totiž někdy ohrozil pána Zavazadla, zmizel navždy pod víkem. Z tohoto důvodu už nenajdete prakticky nikoho, kdo by vám o Zavazadlu mohl cokoliv bližšího sdělit. Takže pozor.  A teď můžete začít číst. .....

1. Drazí přátelé tam u nás doma! 

Poté, co jsme s přítelem Mrakoplašem při jakési magické nehodě přepadli přes hranu Krajového oceánu, protrhli jsme samotnou materii času a prostoru a objevili se v cizí zemi. Mám podezření, že to není náš svět, ale nějaký jiný, cizí.

Už jen proto, že tu vozy nejsou taženy zvířaty, ale pohybují se na měkkých černých obručích samy od sebe. Trochu se podobají Mrakoplašovu Zavazadlu, jenže to má nožičky, nesmrdí a netroubí na nás, kdykoliv chceme přejít ulici. Co do agresivity si ovšem se Zavazadlem nezadají.

Těch věcí jsou tu tisíce, rozhodně tedy tam, kde jsme se po kratší pouti mnohovesmírem vyskytli. Valily se na nás ze všech stran a my byli uprostřed.

Mrakoplaš chtěl utéci, ale nebylo kudy.

Myslím, že to bylo skvělé, nikdy předtím jsem nic podobného neviděl.Zavazadlo bylo ale jiného názoru. Do vozu, který se k nám blížil nejrychleji, dost vztekle drclo. Asi mělo pocit, že jsme ohroženi.

Velký lesklý vůz se nárazem zastavil, uvnitř se rozlétlo několik bílých polštářů a za chvíli z něj vyšla nějaká žena a začala na nás hlasitě křičet.

Kupodivu jsme jí rozuměli.Když se nadechla, aby mohla pokračovat ve svém ryku, snažil jsem se jí vysvětlit, že asi – soudě dle těch polštářů – ve voze usnula a že mohlo dojít k neštěstí. Za těchto okolností se snad nemusí hněvat, že jsme ji probudili.

Začala křičet ještě víc.

Zavazadlo se jí pak pokusilo víkem utrhnout nohu, takže se polekala a hbitě zmizela zpátky ve voze. Její ječení však bylo slyšet i zevnitř, ječela i do malé krabičky, kterou si držela u ucha, a Zavazadlo nepřestávalo klapat víkem. Pak na kočár zaútočilo v místě, kde se za ženou zavřely dveře.

Vůz se poněkud houpal a ječel už i Mrakoplaš. Konečně se probral z šoku.

S troubením mu ostatně vydatně pomáhaly i okolní povozy, které se nicméně za okamžik disciplinovaně rozestupovaly, dělajíce místo modře blikajícímu kočáru.

Všichni tři, tedy já, můj kolega mág a snad i Zavazadlo jsme se uklidnili – na boku jsme si přečetli nápis „Pomáhat a chránit“.

Náš omyl vyšel najevo, když k nám přistoupila uniformovaná dvojice, patrně hlídka, z níž jeden vypadal jako horský troll.

Žena se opatrně vyplížila z úkrytu a počala jim o nás vykládat nepravdivé věci. Strážníci zpřísněli, prohlédli si její poškozený kočár, který nazývali autem, a chtěli vidět naše doklady.

Nic takového jsme samozřejmě neměli a hlídka pak pravila, že jsme v rejži, ačkoliv se v dohledu žádné rýžové pole nevyskytovalo a krajina se zdála být pro zemědělství zcela nevhodná.

Zdvořile jsem na to upozornil, stejně jako jsem znovu poukázal na ložní vybavení v ženině… autě, a také jsem vyjádřil přesvědčení, že bychom měli být hlídkou před podobně duševně nestálými lidmi chráněni.

Horský troll zakřupal klouby a zeptal se mne, zda si z něj nedělám prdel.

To mi přišlo divné, a proto jsem odpověděl, že přes magii je spíš přítel Mrakoplaš, ale ten že by jej v prdel asi stejně proměnit nedokázal.

Mrakoplaš zatím o poznání zbledl.

Druhý strážník pak hlasitě hovořil cosi o jenom velkém strunném nástroji, kam slunce nesvítí, a přesto v něm notoričtí recidivisté přebývají jsouce opáleni do černa.

Vzhledem k tomu, že mi místní zvyky naháněly trochu strach – přičemž přítel mág omdlel již před chvílí – nezbylo mi, než orgány hlídky ujistit, že jsme schopni vzniklou škodu na místě uhradit.

Pookřáli, avšak dodali, že to bude velmi drahé. Troll odvedl ženu trochu bokem a já tomu druhému ukázal své zlaté mince.

U nás doma je toho tolik, že s tím dláždíme ulice chudinských čtvrtí, kde by se jinak musela používat ponuře šedivá žula.

Tady zatím bylo ze žuly a kamene téměř všechno, a tak jsem nebyl ani příliš překvapen, když po mincích strážník dychtivě hrábl. Dal jsem mu jich ještě dalších deset, neboť mi náhle připadl velice chudý.

O to přátelštěji se s námi rozloučil.

Houkl na kolegu trolla, ženě doporučili, ať se obrátí na pojišťovnu, což je nejspíš nějaký místní výraz pro kolena, a odjeli.

Když jsem spatřil klečící ženu a její do nebe upřený pohled plný nepříčetného zoufalství, dal jsem i jí několik svých zlatých mincí a s pocitem vykonaného dobra jsme také my ono přívětivé místo opustili.

Mrakoplaše jsem ovšem musel ještě chvíli ponášet. 

Tak to je asi, drazí přátelé, prozatím vše, zase napíšu.

Váš Dvoukvítek 

PS:  Zjistili jsme, že nejrychlejší způsob dopravy tady vede POD ZEMÍ. Říkají tomu metro a je to vlastně něco na způsob naší potrubní pošty, akorát že je plné lidí a my s Mrakoplašem nikdy nevíme, kde nás to vyplivne.

Tak příkladně ve stanici I.P.Pavlova, které tu bůhvíproč přezdívají „Slinták“, nás na schodech, které se POHYBUJÍ SAMY obtěžoval nějaký muž v modrém obleku a s napřaženou paží nám stavěl na odiv svůj odznak.

Vůbec jsem jej nepochopil, ale po zkušenostech s hlídkou mi došlo, že asi žebrá a chce zašlý plíšek za něco vyměnit. Dal jsem mu zlatou minci, avšak on mi svůj odznak NEDAL, nýbrž jej velkým obloukem zahodil.Pak mne políbil na obě tváře a s křikem, že už NIKDY NIC NEBUDE DĚLAT, pojede na Bahamy a postaví si tam barák jako kdosi, kdo na sobě nosí více zvířecích kožek, než je ve zdejších krajích zřejmě zvykem, nám zmizel z očí. 

Když nás schody vynesli z podzemí, zjistili jsme, že byl přejet jedním z kočárů a jeho minci si právě strkalo do kapsy jakési dítě tmavé pleti. 

Jsem smutný, protože vidím, jak takový mrzký kousek kovu přináší lidem neštěstí. 

Tak zase jindy, ahoj. D.

.....