Stane se Zeman českým Gorbačovem?

Kdysi dávno, tuším, že to bylo někdy v polovině sedmdesátých let minulého století, se objevila v silvestrovském televizním galapořadu následující humorná scénka, situovaná scenáristou někdy do doby kolem (tehdy tak vzdáleného) roku 2010: několik mladých, po žebříčku úspěchu strmě stoupajících zpěváků navlečených do kostýmů představovalo zanedbané seniory, tehdy se jim přezdívalo přestárlí, kteří se náhodně sešli na lavičce v parku. A protože se cítili stále mladí, vystřihli navzdory berličkám z televizní rekvizitárny a předstírané nemohoucnosti i „ hnátům křivým“ perfektní rokenrolovou kreaci.

Mezitím čas oponou trhl, uplynulo několik desetiletí, protagonisté pořadu (s vizáží vylepšenou plastickými chirurgy a pobyty v soláriu) stále kralují naší hudební scéně. Nepřinášejí sice, v tom plně souhlasím s nedávným výrokem profesora Milana Knížáka, nic nového, jen staré hity odívají do moderního a pro dnešní publikum líbivého hávu. Ale budiž… Hudební kulturu sice už ničím neobohatí a její další rozvoj (tak, jak to v 60. letech udělali Beatles a po nich Rolling Stones) už nijak neovlivní, na druhou stranu ale nijak neškodí.

Nicméně jejich někdejší, často reprízované vystoupení mi připomněla mi zpráva, že letošní sedmasedmdesátník Michail Gorbačov chystá politický comeback. Podle informací britského listu Daily Telegraph založil nové politické seskupení, s nímž chce po volbách v roce 2011 rozšířit řady opozičních poslanců v Ruské státní dumě. Jmenuje se Nezávislá demokratická strana Ruska a vytvořil ji se svým obchodním partnerem, milionářem a bývalým důstojníkem KGB Alexandrem Lebeděvem. Nelze popřít, že se Gorbačov, přezdívaný otec perestrojky a glasnosti, nesmazatelně zapsal do dějin 20. století. Jako první kremelský vládce přestal vyhrožovat, že studenou válku, která začala na evropském kontinentě prakticky hned po konci druhé světové, hodlá přeměnit v novou a ještě ničivější horkou. Má neoddiskutovalenou zásluhu na tom, že padla Berlínská zeď, po ní celá „železná opona“ a země někdejšího sovětského bloku ve střední a východní Evropě se mohly vrátit k tradičním hodnotám západní civilizace, které vyznávaly, než se staly vazaly Moskvy. Za prestiž, již si získal ve světě, však zaplatil ztrátou popularity doma. Vlastní krajané mu dodnes nemohou zapomenout, že zbavil Sovětský svaz dominantního postavení na světové scéně a ve funkci jeho prvního a posledního prezidenta předsedal v roce 1991 jeho definitivnímu rozpadu. Od té doby ruská veřejnost Michailu Gorbačovi nesčetněkrát naznačila, že dává přednost vládcům pevné ruky, kteří její vlasti vrátí velmocenské postavení.Proč tedy vlastně usiluje o návrat na politické kolbiště?  Z ješitnosti? Kvůli nenaplněným ambicím? Vždyť jistě zná obecný byť trochu obhroublý názor „že starého psa novým kouskům nenaučíš“ a už antičtí filozofové tvrdili, že radit mladým jak žít, je největší pošetilostí těch dříve narozených. I ruští politologové napříč politickým spektrem od krajní pravice po extrémní levici soudí, že svým činem jen přispěje k dalšímu rozdrolení takřečené protiputinovské opozice. Nic víc, nic míň.Do stejné situace se, zřejmě nikoli vlastní vinou dostává i náš legendární bard z Vysočiny. I on se patrně hodlá vrátit do veřejného života, prostředkem se má stát občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana. Jeho zakladatelé, vesměs bývalí vysocí funkcionáři sociální demokracie již také nepatří k nejmladším. O programu hnutí toho zatím moc neprozradili, prý se o něm veřejnost víc dozví po schůzi, která je nahlášena na 4. října do Kongresového centra v Praze. Jisté je už ale dnes jedno. Břitký ironik Miloš Zeman přestane být nestranným pozorovatelem, který ze své „poustevny“ s nadhledem komentoval výstižnými bonmoty aktuální dění na naší politické scéně a neustále jimi nutil úřadující politiky i veřejnost k zamyšlení a hledání nových podnětů.  Jeho rétorika nutně ztratí dosavadní nadstranickost a získá politické zabarvení a trefné poznámky pro mnoho sympatizantů nebudou ničím víc, než ilustrací kdysi populárního rčení „ranní partajní usnesení jsem již přetavil do umělecké literatury“. Stojí mu zhruba tisícovka současných členů jeho oficiálního fanklubu, kteří vstupem sledují vlastní cíle a naplnění svých ambicí, skutečně za to?