Když se dva perou, třetí se směje. Tuto hořkou pravdu zažívají na vlastní kůži i věční rivalové z mediální sféry. Po léta novináři z tištěných periodik, televize a online zpravodajských serverů soutěžili, kdo z nich ohromí nějakou senzací veřejnost jako první. Ostatně věta »kauza, o které jsme právě my informovali jako první«, se už stala standardním úvodem k rekapitulaci obsahu několik dní staré informace nejen v ústech televizních moderátorů, ale dokonce i autorů článků v bulvárních týdenících. Nyní se zdá, že jejich touze po aktuálnosti za každou cenu začínají dávat na frak takřečení twitteři.
O nedávném pádu letadla tureckých aerolinií krátce před přistáním v Amsterodamu jako první informoval svět neznámý twitter, který neštěstí pozoroval z okna svého bytu. Ve sdělení o rozsahu povolených 140 znaků dramaticky popisoval zoufalé sténání raněných a „potoky krve" řinoucí se z místa neštěstí. O plných patnáct minut dříve, než o zprávu o letecké katastrofě odvysílala jinak pohotová BBC. Obdobně tomu bylo i během řádění šíleného střelce v bádensko-württemberském Wennendenu. I během něj slavili tvůrci „miniblogů", jak se službě pro výměnu krátkých textových zpráv prostřednictvím internetu a mobilních telefonů přezdívá, žně. Bez ohledu na to, do jaké míry jsou jejich výtvory věrohodné a odrážejí skutečný průběh událostí. První z nich sděloval světu: „POZOR! Na winnendenské střední škole řádil šílený střelec, nyní je na útěku - město je uzavřeno protiteroristickými jednotkami a platí zákaz vycházení." Další twittující svědek jeho tvrzení vzápětí vyvrátil: „Winnenden vůbec není uzavřen, bez potíží jsem se dostal až na místo činu." S tím však narazil u třetího, který oponoval, že jeho přítel nesmí na příkaz policie opustit svůj byt... Protichůdná svědectví jsou v podobných případech obvyklá. Horší však je, že ve snaze co nejrychleji o dění informovat diváky televize, posluchače rozhlasu a čtenáře online vydání tisku je bez ověření přebírali i reportéři renomovaných médií. Bez jakéhokoli prověření. A to i včetně „objevu" dalšího twittera, který podle příjmení usoudil, že atentátník Tim K. je patrně synem známé házenkářské hvězdy: „Helou lidi, slyšel jsem to z důvěrných zdrojů, ale pro jistotu se ještě podívám do Googlu a pak se znovu ozvu." Zcela mu uniklo, že zvukomalebně lze jméno Kretschmer zaměnit. A za pravděpodobného otce označil bývalou házenkářku týmu SC Lipsko a držitelku olympijského stříbra z montrealské olympiády jednašedesátiletou Waldtraud Kretschmarovou, či jejího bratra Stefana (*1973) nebo otce obou Petera (*1932). Ale to se stává i profesionálům, když v honbě za senzací zapomenou na první pravidlo novinařiny, které přikazuje všechny domněnky pečlivě prověřovat.
Aby mi bylo rozuměno: nejde mi o omezování činnosti twitterů, spíš mám strach, že jejich aktivita se stane vzorem pro některé žurnalisty, kteří ve snaze přinést co nejrychleji další senzaci odhodí všechny profesionální zásady a začnou pracovat stejným stylem. První náznaky se již objevují. Třeba v televizním zpravodajství, kde například místo informace o příčinách a důsledcích srážky osobního vlaku s automobilem na přejezdu slyšíme podobná vyjádření rádoby očitých svědků: „Byl jsem na zahrádce a náhle slyšel obrovskou ránu. Podíval jsem se a vidím, jak lokomotiva šrotuje automobil." Nebo jiný postřeh se stejně informativní hodnotou. „Najednou souprava začala prudce brzdit, pak došlo k nárazu a všichni ve vagonu jsme spadli ze sedadel."
Podobné „reportážní vstupy" by novináři měli opravdu nechat twitterům. Poslání médií - alespoň podle mého názoru - není jen přinášet nové a šokující informace, ale především analyzovat a osvětlovat jejich obsah. Jeden z klasiků české novinařiny František Gel ve svých přednáškách k budoucím žurnalistům uváděl krásný příklad, jak první rozhlasová reportáž z fotbalového utkání přinutila sportovní reportéry změnit styl práce. Až do té doby totiž čtenářům popisovali průběh utkání. „Ale ten teď mohli fanoušci poslouchat živě, ani sebebarvitější referát by příští ráno už nikdo nečetl, a to by se pochopitelně odrazilo na nákladu periodika," vysvětloval. „Proto začali místo popisování děje hodnotit formu, výkony jednotlivých aktérů na hřišti, rozebírat taktiku trenérů, komentovat, jaké důsledky pro postavení mužstev bude mít výsledek. A sportovní stránky se zase staly čtivé."
V době, kdy internet změnil svět na globální maloměsto, v němž se funkce šeptandy ve stylu „jedna paní povídala" ujali twitteři i řada blogerů, by stálo za to se nad jeho slovy zamyslet. A vedle úsilí co nejrychleji odvysílat či napsat informaci přímo z ohniska dění hledat cesty, díky nimž by profesionální média znovu našla svou jedinečnou a nezastupitelnou úlohu.
