„Je příliš brzy, je příliš pozdě. Pozdě začínat, nebo začínat znovu, brzy končit…“ Slova francouzské spisovatelky Marguerite Durasové, jimiž charakterizuje situaci, v níž se nacházejí hrdinové její novely Moderato Cantabile, totiž nejpřesněji vystihují současný stav sporu mezi účastníky lékařské akce Děkujeme, odcházíme na straně jedné a českým státem i většinou naší veřejnosti na straně druhé.
Hledat bezprostředně poté, co se reprezentanti Lékařského odborového klubu ve středu 16. února ztotožnili s obsahem memoranda k řešení krize ve zdravotnictví, jež dva dny předtím vypracoval rezortní ministr Leoš Heger společně s jejich zástupci a představiteli České lékařské komory, seriózní odpověď na otázku, kdo si z měsíce vyhrocovaného střetu mezi částí státních zaměstnanců pyšnících se titulem MUDr. a představiteli vlády rozpočtové odpovědnosti odnesl palmu vítězství, by bylo předčasné. A to nejen proto, že vlastně nevíme, kolik lékařů ze státních nemocnic na akci participovalo. Původně se hovořilo, že výpověď k 1. březnu podaly necelé čtyři tisíce, tedy zhruba třetina všech jejich vysokoškolsky vzdělaných kádrů. Později se začalo tvrdit, že toto číslo je zavádějící, protože nikdo přesně nezná skutečný počet doktorů, kteří pracují ve státních zdravotnických zařízeních. „Někteří zde působí jen na půl úvazku vedle své soukromé praxe, jiní na smlouvu o dílo, další zase chodí jen sloužit při nočních směnách, či na pohotovosti,“ vysvětlovali zástupci LOK. Upřesnit, zda se akce masově účastní takříkajíc kmenoví zaměstnanci (což by asi byla katastrofa), nebo především ti, kteří si takto přivydělávají k privátním aktivitám, se však už nenamáhali. Proč asi?
Odpověď nám představitelé LOK a ČLK stále dluží. I když ledasco naznačuje fakt, že odmítají zveřejnit jména účastníků rebelie, kteří by podle jejich požadavků navzdory výpovědím měli být přijati na původní posty za zvýšené tarifní platy, bez ohledu na příslušné paragrafy o rozvázání zaměstnaneckého poměru, jak jsou zakotveny v Zákoníku práce! Opět se ptám: „Proč asi a co je k tomu vede? Právem každého občana (a pacient bez ohledu na momentální stav není nic víc a nic méně než občanem využívajícím služeb určitého zdravotního zařízení!) je vybrat si lékaře, kterému důvěřuje. Tedy takovému, jemuž věří, že mu chce pomoci v jeho utrpení bez ohledu na to, zda si vyvzdoruje na státu zvýšení tarifního platu (nikoli ohodnocení svých profesních a lidských kvalit) o osm nebo dvanáct tisíc měsíčně. Mně osobně, a věřím, že ani většinu spoluobčanů, kampaň Děkujeme, odcházíme, nepřesvědčila, že (řečeno terminologií reklamních sloganů) účastníci akce jsou elitou národa i lékařského stavu, tedy mnohem kvalitnější a hodnotnější než „běžný produkt“ – konkrétně tisíce lékařů, kteří v uplynulých týdnech a měsících nejen plnili své povinnosti, ale navíc se museli postarat i o pacienty, jež by jinak měli na starosti mediální tváře kampaně.
I proto říkám, že je příliš brzy hodnotit, kdo z konfrontace části lékařů ze státních zdravotních zařízení s vládní mocí vyjde jako vítěz a kdo jako poražený. Nebude to totiž záviset na kompromisech mezi administrativou a „rebely“, ale na chování každého obyvatele naší země. Zda v nadcházejícím období ocení postoj mnoha tisíců bezejmenných lékařů, kteří v krizové situaci posledních měsíců podávali nadstandardní výkony a hájili prestiž české medicíny, nebo projeví sympatie rebelům. Pak ovšem spláčeme nad výdělkem všichni. A na otázku, „komu vlastně zvoní hrana“ si budeme moci odpovědět: „Tobě člověče, protože jsi dopustil, aby zvítězilo sobectví jednotlivců nad zájmy společnosti.“
