Už několik dní koluje na internetu. Petice SOS zdravotnictví, k jejímuž autorství se hlásí spoluobčané, kteří se sami označují za „osobnosti s autoritou ve společnosti“. V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, k jejich přání, aby vláda neprodleně splnila požadavky organizátorů akce Děkujeme, odcházíme!, připojilo podpisy přes třiadvacet tisíc obyvatel naší země.
Nechci hodnotit, zda je to málo, nebo moc, ani zkoumat důvody, jež některé z nás vedly k tomu, aby se k výzvě připojili. Nezpochybňuji ani právo iniciátorů akce, veřejně vyjádřit svůj názor. Jen mi trochu vadí, že tak neučinili jako běžní občané, kterým jde o blaho národa, nýbrž z pozice jakési „morální elity“.
Autorita, jak známo, se nezískává titulem, funkcí, či díky postavení mediálně známého jedince, ani si ji nelze vynutit. Být osobností, které si určitá komunita váží a respektuje ji, neznamená autoritativně vnucovat svůj názor ostatním. Chovat se k nim paternalisticky, z pozice prominentního postavení dávat „nevědomým a neuvědomělým masám“ na vědomí, že toliko námi vyslovený názor je jedině správný a ostatní ho musejí respektovat.
O papeži Janu Pavlovi XXIII. (1958 až 1963, vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli) se traduje následující historka: Aby v postavení nejvyššího představitele katolické církve (a z titulu funkce „neomylného“ Svatého otce) neztratil pevnou půdu pod nohama, si před každým církevním shromážděním i veřejným vystoupeními vždy našel chvilku, kdy se postavil před toaletku a uličnicky svému odrazu v zrcadle navrhl: „Ach, Giuseppe, neber se přece tak vážně!“
Jenže… Fungoval by podobný rituál i u našich elit?
