Do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát! Tvrdili to starořečtí filozofové a při každé plavbě se tím řídí kapitáni remorkérů, které pendlují mezi Děčínem a Hamburkem, či brázdí jiné vodní toky. Přívalové deště, záplavy po jarním tání sněhu v horách i kolísání výšky vodní hladiny totiž neustále mění profil koryta a místa, kudy se dalo ještě před několika dny bezstarostně proplout, se mohou rázem proměnit v nebezpečnou past. Naši politici však tvrzení prověřenému staletími zkušeností zřejmě nepřikládají důležitost, nebo – což je horší možnost - ještě k jejich sluchu nedolehlo.
Navzdory tomu, že situace na vnitropolitické scéně se neustále vyvíjí a s ní se mění i priority veřejnosti, tvrdošíjně lpí na zásadách a programových vizích, které přitahovaly voliče před mnoha lety. I v politice totiž platí: Kdo chvíli stál, už stojí opodál…! Přímo čítankovým příkladem je v tomto směru ODS. Už od druhé poloviny 90. let před každými volbami mobilizuje občany, aby odevzdali svůj hlas právě jí, jinak hrozí návrat rudé totality. Tak trochu tím připomíná dívenku z Andersonovy pohádky, která ukrytá v křoví neustále volala na kolemjdoucí, aby jí přišli na pomoc, protože jí napadl vlk. Když se pak na ni krvelačná šelma skutečně vrhla, nikdo její křik nebral vážně, protože si myslel, že jde opět jen o planý poplach. Obdobně dopadly i podzimní krajské a senátní volby, po nichž vládu v regionech převzali sociální demokraté s tichou, někde i přímou podporou komunistů. Občanským demokratům nezbylo, než splakat nad výsledkem.
Z analýz politologů vyplývá, že hlavní příčinou jejich debaklu byla ztráta důvěry příslušníků tzv. střední vrstvy. „ODS podpořilo pouze tvrdé pravicové jádro, zatímco 'měkký obal' buď nešel k volbám, nebo 'dezertoval' k sociální demokracii. Jakmile se ODS, ať už vědomě nebo vynuceně, opře pouze o vyhraněně pravicové voličstvo, nemá naději na úspěch," stojí v analýze, kterou sepsal Stanislav Balík, vedoucí katedry politologie z brněnské Masarykovy univerzity. Mirek Topolánek s tím souhlasí a naznačil, že právě o znovuzískání přízně řadových voličů chce cílevědomě usilovat. Průběh vnitrostranické diskuse před „Mikulášským“ kongresem tomu však nenasvědčuje. Probíhá v atmosféře malicherného slovíčkaření, hašteření o budoucí pozice, hledání těch zaručeně zdravých kořenů, z nichž vypučela „modrá šance“ i poplašných zpráv o možném vnitrostranickém rozkolu a vzniku nového, přísně euroskeptického seskupení. Jeho vytvoření dokonce iniciuje sám zakladatel a čestný předseda ODS, prezident Václav Klaus. Většina regionálních sjezdů se navíc konala za zavřenými dveřmi, bez účasti médií, která by mohla o jejich průběhu a výsledcích nezávisle referovat. Dost zvláštní postup subjektu, který chce opět získat podporu prostých občanů, již v minulosti ztratil. Logicky se vnucuje otázka: Budou snad tajné i programové teze a cíle budoucího směřování ODS, které by měl vytyčit nadcházející kongres?
V situaci, kdy občanští demokraté nedokážou zaujmout jednotný postoj k nejdůležitějším programovým dokumentům, jež zásadním způsobem ovlivní budoucnost naší země a které by měly co nejrychleji projít poslaneckou sněmovnou – návrh státního rozpočtu, hlasování o radaru a ratifikace Lisabonské smlouvy – by jí větší otevřenost vůči veřejnosti jen prospěla. Už proto, aby budoucí voliči věděli, kdo z jejích reprezentantů skutečně při hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu jedná v souladu s jejich vůlí a zájmy, a kdo funkci v nejvyšších zastupitelských orgánech považuje za pouhý prostředek k uspokojení svých privátních cílů. Pokud ODS své aktivity takříkajíc nezprůhlední, v příštích volbách na to opět zákonitě doplatí. Nářek nad údajnou neloajalitou dřívějších stoupenců a příznivců však bude jen licoměrným pofňukáváním na špatném hrobě.
