Patří k politikům, kteří dokážou chytit příležitost za pačesy a chlubí se tím, že i hrouda bláta se v jejich rukou promění v ryzí zlato. Proto neudivuje, že Nicolas Sarkozy spěchal, aby svým krajanům – a prostřednictvím tiskových agentur celému světu – hned zatepla vyjevil, jak hodnotí výsledky středečního bruselského summitu EU k situaci Řecka. A patřičně vyzdvihl svůj osobní přínos na jeho výsledcích.
Učinil tak v projevu, který v přímém přenosu přenášely ve čtvrtek v hlavním večerním vysílacím čase z Elysejského paláce veřejnoprávní televizní stanice France 2 a komerční kanál TF 1. Diváky u obrazovek v něm bombasticky ujistil, že především jeho zásluhou „Evropa je zachráněna“, čili, že unijní sedmadvacítce už nehrozí rozpad a navíc „francouzský vliv v ní nadále zůstane dominantní“.
Jeho rétorika byla ovlivněna blížícími se prezidentskými volbami ve Francii a zejména tím, že podle nejnovějších výzkumů demografického institutu Ifop plných devětašedesát procent dotázaných Francouzů je nespokojeno s úlohou Sarkozyho jako krizového manažera na evropské úrovni. Proč tedy nevyužít možnosti pochválit sám sebe a vykázat pochybovače do patřičných mezí dříve než se projeví zákonité důsledky bruselského rozhodnutí v každodenním životě běžných Evropanů?
Není koneckonců prvním státníkem, který se tak chová. Osobně mi připomíná jistého Neville Chamberlaina, prvního ministra vlády Jeho britského Veličenstva na sklonku třicátých let minulého století. Do dějin se zapsal především výrokem, který pronesl po návratu ze schůzky šéfů vlád Francie a Spojeného království s italským ducem Mussolinim a Adolfem Hitlerem v porýnském Bad Godesbergu, kde byla zpečetěna Mnichovská dohoda, podle níž byla na podzim 1938 odstoupena československá pohraniční území nacistickému Německu. Svůj podpis pod vyděračským dokumentem hodnotil jako vynikající státnický akt, jímž, jak sdělil davům shromážděným po příletu na londýnském letišti, „zajistil mír naší i příštím generacím“. Jak hluboce se mýlil, ukázaly následující události: pohlcení zbytku okleštěných Čech a Moravy hitlerovskou říší 15. března 1939 a přesně o 170 dní později vypuknutí druhé světové války, která si vyžádala více než 60 milionů lidských obětí.
Dopady středečního bruselského summitu rozhodně nebudou mít podobně katastrofální důsledky. K vybřednutí ostatních evropských ekonomik z krizové pasti však rozhodně nepřispějí. To ostatně navzdory jásavému optimismu připustil ve svém televizním projevu i prezident Sarkozy. Spoluobčanům v jeho závěru připomenul, že mají „více a lépe pracovat“, přispívat „ ke snížení rozpočtového deficitu“, , neboť(na rozdíl od Řecka, jemuž banky „odmažou“ polovinu astronomického dluhu) se „dluhy musejí splácet“. Čili neříká nic jiného než ostatní politici na našem kontinentě a nepřímo naznačuje, že cenu za záchranu sedmadvacítky ponese na svých bedrech oněch devětadevadesát procent obyvatel členských zemí, kteří – řečeno slovy ideologů hnutí Occupy Wall Street - nedisponují na rozdíl od zbývajícího jednoho procenta žádnou ekonomickou ani politickou mocí.
