Můj občas poněkud vyšší tlak včera balancoval v takové výši, že by asi praskla trubička v tlakoměru. Opět jsem trochu přihluchl a ještě k tomu jsem chvíli nemohl mluvit. Po delší době jsem byl zase na fotbale.
Jelikož jsem loni nebyl skoro na žádném zápase Slavie, rozhodl jsem se letos chodit poctivěji a koupil jsem si rovnou permamentní vstupenku. A nemohl jsem chybět samozřejmě ani na včerejším zápase předkola ligy mistrů.
Když jsme přijížděli ke strahovskému stadionu Evžena Rošického, dlouhodobě dočasnému útočišti Slavie, neměl jsem nejmenší obavy o to, kde zaparkovat. Přeci za tu cenu a v dešti mnoho lidí nepřijde. Přišlo. Zaparkovali jsme až po dlouhém hledání volného místa a narozdíl od normálních ligových zápasů jsme stáli i poměrně daleko od stadionu. Cestou ke stadionu jsme zmokli a já při představě, že máme lístek na nekrytou tribunu už sháněl paraleny. Nakonec ale k příjemnému překvapení nás všech naše tribuna sice formálně je nekrytá, ale sedíme přímo pod koncem střechy, takže při dobrém směru větru na nás nepršelo vůbec, při horším směru jsme měli trochu mokré nohy.
Když jsme se usadili, začal jsem se hned rozhlížet po rozcvičujících se hráčích a zahlédl jsem ho - Vladimír Šmicer, Staronová ikona Slavie je opravdu zpět!
Zápas Slavie rozehrála dobře. Žilinu i v prvním poločase hodně tlačila a mohla vést. Ale... Proměňování šancí je snad pro slávisty úplným prokletím. Navíc některé individuální akce byly vynikající, hráči dokázali ukličkovat třeba tři protihráče, ale pořád si říkám, že občas je lepší přihrát...
Zápas byl tedy velmi dramatický, protože Žilina, ačkoliv hrála druhé housle, několkrát ukázala, že rychlost jejích útoků může být nezměrná a krajně nebezpečná.
Prodloužení bylo pro mě značně infarktové, přestože v něm už tolik šancí nebylo, ale prodloužení je prostě prodloužení...
Pokutové kopy byly dramatickým vyvrcholením dramatického zápasu. Už už to vypadalo, že Slavia postupuje, nicméně najednou to bylo 2:2. Když šel v šesté sérii kopat Stanislav Vlček, snad největší zahazovač šancí, co znám, zalekl jsem se. Nicméně Standa penaltu proměnil a Vomáčka vzápětí k velké radosti slávistů přestřelil. Tribuny se slávistickými fanoušky vybuchly radostí. Fandové ze Žiliny jen smutně sledovali hrací plochu a některým se po tvářích linuly slzy. I přes radost, kterou jsem cítil, jsem se na chvíli pozastavil a vytanuly se mi vzpomínky na to, jak jsem i já plakal. Bylo to když Slavia prohrála se Šachtarem Doněck a největší šanci vstříc nezvládla souboj o Ligu mistrů. Tenkrát jsem zažil pravou fanouškovskou bolest. I proto jsem fanouškům Žiliny naprosto rozumněl.
Poprvé po dlouhé době zavládla na Strahově i skvělá kulisa. Fanoušci Slavie, kteří jsou (i já jsem) většinou velmi tiší, dokázali vytvořit skvělou atmosféru a skvělí byli rovněž fanoušci Žiliny. Až na některé výjimky se fandilo slušně.
Krásná atmosféra, skvělé šance, dramatický náboj, nepředvídatelné zvraty. Fotbal opět ukázal, že za to stojí. Kéž by to tak bylo i dál a u všech českých týmů. Věřím, že ano.
