Nečekejte vzpomínky na ten osudný den. V tu dobu i moji rodiče byli děti. 21.8.1968 znám z fotek, záznamů, článků a učebnic. A přesto ho mám uložený kdesi v sobě.
Občas si říkám, že to není normální, že člověk přeci nemůže cítit úzkost a beznaděj ze situace, kterou nezažil a které je tak vzdálen. Ale může. To smutné datum ve mně vyvolává neblahé pocity.
Když sleduji obrázky z toho srpnového dne, zaměřím se vždycky na obličeje lidí. Vidím všezměrný hněv, bezednou lítost, výrazy beznaděje, cítím z těch lidí, v nichž se mísil hněv s neštěstím, obrovskou bolest. Úplně pochopím, proč Karel Kryl napsal text, který na první pohled, bez souvislostí, může znít jako kýč, ale který v souvislosti s událostmi těch dnů vyvolává smutný souhlas a snad i slzy v očích.
Představuji si lidi, kteří věřili komunismu. Neodsuzuji je, protože opravdu mohli mít dojem správnosti tohoto zřízení a kteří mu uvěřili i díky jeho plánované demokratizaci a liberalizaci. Jejich zklamání muselo být neuvěřitelné. Tito lidé mohli zcela věřit své myšlence a o to těžší byl poté jejich pád.
Představuji si Alexandera Dubčeka, jak posléze leží na posteli v sovětském zajetí a pláče, protože stále nemůže uvěřit, co se stalo.
Představuji si bývalé politické vězně, kteří se toho dne mohli začít bát, že veškeré násilí a veškerá příkoří se vrací.
Představuji si obyčejné lidi, kteří nechápali, co se vlastně děje a kterým příjezd sovětských vojsk připomínal příjezd nacistických vojsk. Ten strach musel být hrozný.
Představuji si všemožné Husáky, Jakeše, Lenárty a další a další, především bezejmenné, kariéristy, kteří vycítili v nové situaci svoji šanci a bez jakékoliv morálky a studu se stali odpornými kolaboranty okupační zvůle.
21.8.1968 dokázal sovětský svaz a jeho spojenci, že přátelství, v němž jeden vyhrožuje a nakonec i ublíží, není přátelstvím. 21.8.1968 dokázali okupanti ČSSR, že komunismus s lidskou tváří neexistuje.
Toto datum by nemělo být zapomenuto.
