O mizení vrátných

Jsou chvíle, kdy si uvědomíme naplno, že stárneme a čas nám ukrajuje všem stejně. Jak se to stalo nedávno mě, když jsem se zúčastnil srazu základní školy po 20 letech. Pak jsou chvíle, kdy si uvědomíme až podprahově, že věci už nejsou jak bývaly, že se pomalu mění.

Napadlo mě před časem, že nám z mnoha budov, úřadu, podniků a všelijakých institucí, mizí vrátní.

Vrátný je člověk, který by měl vědět o všem, co se v jeho zájmovém území šustne. Měl by mít přehled o lidech, odhad na lidi, poctivý stůl s kalendářem, vrzající židli, vitrínu s klíči, konvici na kafe, telefon s mnoha tlačítky a za zády kamna na uhlí.

V minulosti byla tahle funkce velmi důležitá, v hierarchii organizace často vnímána na druhém či třetím místě, hned za generálním ředitelem či sekretářkou generálního ředitele. Vzpomínám si na svoje  pracovní začátky v devadesátých letech, kdy ještě dozníval duch národních podniků a já roznášel velkoobchodní ceníky s papírenskými potřebami. Někde se mi dostalo laskavé pomoci a já pronikl na správná místa se správnými informaci, na druhou stranu, když jsem se například u výrobce obuvi znelíbil panu Břečkovi, kterému právě v ústech dohořívala cigareta zn. "Sparta", byl jsem vykázán s nepořízenou na ulici.

Často jsem si při těchto návštěvách vzpomněl na vrátného z filmu "Marečku, podejte mi pero", který velmi (dnes by se řeklo asertivně) schopně telefonuje o převzetí vozové zásilky s pracovníkem železniční stanice a chtěl být jako on. S takovou vyřídilkou by se mi prodávalo!

Když jsem byl v osmdesátých letech ještě dítě, pamatuji si, že maminka pracovala v Restauracích a jídelnách, kde údajně agilní vedoucí vždy v 6 ráno dělala v knize docházky na vrátnici tlustou čáru, volali často opozdilí zaměstnanci vrátnému, aby jim před šestou dopsal čas a oni byli ušetřeni nutnosti napracování. Tatínek po změně režimu pracoval chvíli jako vrátný na ubytovně pro vietnamce a navázal výměnné služby ve stylu "půjčení mlýnku na maso za zánovní tenisky". Děda si k důchodu přivydělával jako vrátný ve skladu, ze kterého si každé ráno z odpadového kontejneru tahal domů dřevěné odřezky a vyráběl z nich například praktické obklady do interiéru.

Samostatnou kapitolou jsou jistě studentské ubytovny, mohu posloužit jen vzpomínkou, když jsem šel na návštěvu za svojí budoucí ženou, musel jsem se tvářit jako student a odejít před desátou.

Nechci napsat, že je škoda, že vrátní mizí, ale je to změna, často nepromyšlená. V místní nemocnici nedávno na místo okénka, kde sedával 24 hodin vrátný, co o všem věděl, našroubovali umakartovou desku a zřídili v jedné budově recepci s provozní dobou v pracovní dny "od - do". V budově bývalého stavebního podniku zatáhli na vrátnici závěsy a zavedli poruchový domácí telefon. V budově Policie se recepce staví z prostředků EU (prý proto, aby na nás prostory působili přívětivěji).

Bylo by dobré, kdyby si každá organizace vždy pečlivě zvážila, zda je rušení vrátnic skutečně produktivní změnou. Vždyť vrátnice jsou jako předsunutá bašta v chaosu všedního dne.