Nezapomínejme na ztracené v Albánii

V srpnu 2001 se v Albánii ztratili M. P., J. P. a L. T. Čas běží rychle vpřed, už je to téměř 8 let. Nad jejich osudem občas přemýšlím hlavně z toho důvodu, že tyto osobnosti patří k mé generaci mladých lidí, kteří začali ve druhé polovině devadesátých let objevovat kouzlo nezávislých vandrů. Lze vůbec ještě o jejich příběhu něco nového zjistit?

Chci však předeslat, že mě nikdy destinace typu Albánie nelákaly. Vrcholem mých cest byl výlet do Pobaltí díky kterému jsme se dostali až k Narvě, nebo cesta na skautský tábor u Dunajce. Jiní kamarádi s oblibou putovali po horách v Rumunsku nebo na Zakarpatské Ukrajině. Nikdy se jim nic nestalo, důvodem bylo hlavně to, že se vždy jednalo sice o chudé, ale relativně stabilní a bezpečné země. Albánie byla a je trochu jiná liga. Hlavně její severní část vklíněná mezi Kosovo a Černou Horu skýtala dle mého názoru úkryt nejen pro bojovníky UCK ale byla (je?) také zdrojem členů organizovaného zločinu pro celou Evropu. Je možné, ba co víc, téměř jisté, že tam v horách nejchudší země Evropy existují lidé, kteří ví o osudu mladých čechů dost podrobností na to, aby se dala pravda zjistit.

Dovolím si odcitovat fragmenty ze zprávy záchranné expedice, která se do Albánie vydala bezprostředně po zmizení tříčlenné výpravy.  Tato zpráva je kompletně dostupná na www.ztracenivalbanii.cz:

9.10.2001: Ráno jsme i s učitelkou, která měla určité další informace, vyrazili k samotě NDERLYSAJ, kde jsme kontaktovali místní obyvatele. Zde jsme konečně získali první hmatatelný důkaz o výskytu našich pohřešovaných kamarádů, kterou byla vlastní rukou jednoho z nich napsaná adresa do ČR. Poté jsme se vydali s místním mladíkem na místo, kde údajně všichni pohřešovaní přespali. Zde ale nebyly nalezeny žádné další stopy. Učitelku jsme odvezli zpět do THETU a vydali se na další cestu. Další zastávkou byla vesnice NIKAJ SHALE. Zde panovala velice napjatá atmosféra, pohybovalo se zde několik policistů a jeden z místních nás označil za špióny. Další z jeho poznámek byla, že v horách se může někdo lehce ztratit. ...

10.10.2001: Ráno přišli naši policisté s informací, která údajně pocházela z policejních zdrojů a podle které byli naši kamarádi viděni u vojenské základny na kopci TARAMUSHE nad SHKODEREM. Přerušili jsme tedy plán navržený předchozí den a Bronco s Jeepem se vydalo do uvedené oblasti. Zde jsme kontaktovali vojenskou posádku, jejíž jeden člen tvrdil, že je možná viděl začátkem září. Zdůrazňoval, že mohli lehce, nepozorovaně a navíc i nevědomky překročit hranice do Černé Hory. Prozkoumali jsme okolní vesnice na trase a zastavili se na pohraniční stanici. Žádné stopy nezjištěny.Cestou zpět jsme se od místních dozvěděli, že v Shkoderském jezeře byla nalezena dvě těla, popravená střelou do týla. Okamžitě jsme se rozhodli jet na policejní stanici se žádostí, abychom mohli tato těla vidět. Náš policejní doprovod předtím po naší dohodě s nimi do vysílačky potvrdil tamním policistům, že jedeme na policejní stanici. Když jsme dojeli na stanici kriminální policie, byli jsme však ubezpečeni, že se jedná o dvě ženská těla. My jsme se však rozhodli trvat na jejich identifikaci. Mezitím k nám přiběhl neznámý muž, který tvrdil, že všichni tři pohřešovaní byli nalezeni zdrávi ve vesnici NENMAVRIQI. Lámanou angličtinou jsme se od něj dozvěděli, že se jedná o dva muže a ženu, zjevně turisty, kteří mluví jemu neznámým jazykem a mají zelené batohy. Informace o nich prý přišla od muže, který z vesnice NIKAJ SHALE telefonoval na policii, na naší ambasádu v TIRANĚ a do ČR....Ve zbývajících třech autech jsme nakonec dojeli do NIKAJ SHALE, kde na nás čekal policejní ředitel a jeho doprovod v modrém teréním policejním voze. Bylo nám sděleno, že pohřešovaní nejsou v této vesnici, ale ve vesnici THET, což byli asi tři hodiny jízdy odtud. Touto dobou byla již tma a protože v této části Albánie ani místní policisté z bezpečnostních důvodů za tmy ven nevycházejí, měli jsme proto následovat jejich vůz do THETU. Když jsme projížděli okolo samoty NDERLISAJ, dostali jsme pokyn k ní zajet. Naši policisté se na něčem domlouvali s majitelem samoty. My jsme zatím kontaktovali Prahu, sestra Miky klášter a policista, který nás doprovázel, dlouhou dobu rozčileně hovořil přes satelitní telefon se svým policejním ředitelem. Asi po hodině čekání přišel rozkaz zhasnout všechna světla a zdržet se jakékoli hlasité činnosti. Asi po čtvrt hodině se od cesty začal ozývat křik a přibližovaly se k nám postavy s baterkou. Dostali jsme pokyn ihned rozsvítit všechna světla. Při příchodu blížících se postav bylo slyšet natahování závěrů zbraní, což ve stejný okamžik učinili i naši ochránci. Přišlo k nám několik ozbrojenců a o něčem rozčileně hovořili. Auta byla v té době asi 50 m od nich. Jeden z příchozích, jevící známky opilosti, se přesunoval směrem k autům, v kterých stále seděli řidiči. Asi 5 metrů od prvního vozu byl ale odvolán zpět ke skupině. Po nějaké chvíli se skupinka vzdálila. Naši průvodci nám oznámili, že zpáteční cesta není bezpečná a že je nutné přespat u majitele domu, u něhož jsme byli shromážděni. Přijali jsme jeho pozvání do domu a s jeho asistencí jsme zaparkovali auta na přilehlé zahradě. Část večera policisté živě rokovali o vzniklé situaci. Část z naší skupiny přespala v domě a část s ozbrojenými policisty na stráži v autech.

11.10.2001: Ráno jsme se vydali zpět do SHKODERU. Na policejní stanici jsme se dozvěděli, že zpráva z předchozího dne o nalezení našich přátel byla mylná a že policie našla v horách jiné cizí státní příslušníky. (jaké? - poznámka autora)

12.10.2001: Druhý den jsme dostali od kriminálního ředitele zprávu, že pohřešovaní byli začátkem září kontrolováni policistou nedaleko SHKODERU a že se máme jet na uvedené místo podívat. Doprovázel nás policista, který je údajně kontroloval a byl schopen nám je velmi přesně popsat. Na uvedeném místě bohužel nebyly zjištěny žádné stopy, a to ani u místních obyvatel. Na zpáteční cestě jsme projeli ještě několik okolních samot a zjišťovali informace, opět bezvýsledně. Na základě vzniklé situace bylo rozhodnuto o zpáteční cestě jednoho vozidla zpět do ČR.

Neznám nikoho ze záchranné expedice, zprávy o pátrání a celém případu znám pouze z médií. Díval jsem se na oblast pomocí satelitních snímků a připadá mi velice opuštěná (což je samozřejmě na druhou stranu velice lákavé pro poznávání netradičních míst). Rok 2001 nebyl dlouho po vyhlášení příměří v Kosovu a i faktor předchozích válek v Jugoslávii způsobil, že severní Albánie byla územím velice nebezpečným. Proč se to však tři cestovatelé nedozvěděli? Nebo se rozhodli tento stav ignorovat?

Na zjištěných faktech mi nesedí tyto body:

1. Proč nebylo expedici umožněna identifikace nalezených ženských těl? 2. Zkonkretizoval někdy někdo jací jiní tři "zahraniční" cestovatelé se zelenými batohy byli vlastně nalezeni? 3. Přístup tehdejší albánské policie dle popisu záchranné expedice na mě působí velice neprofesionálně zavánějící až schválnostmi. 4. Když byla za špióny označena záchranná výprava, co teprve potom tři neznámí mladí lidé s batohy?

Doba pátrání bohužel připadla na období těsně po útocích 11.9.2001 v USA a celý svět včetně ČR se zabýval úplně jinými starostmi. Neměl i tento fakt vliv na chování albánské policie? Nevím.

Teď, když stojí Albánie v předpokoji NATO, je šance na získání informací z tajných vojenských či polovojenských archivů. I když dostupné informace chválí Albánské úřady za součinnost a poskytnutou podporu, jsem si jistý, že každá vláda na světě má "třináctou komnatu", kterou chrání před okolím.

Naše diplomacie by měla ještě jednou zkusit na první pohled nemožné. Pro rodinu i přátele ztracených cestovatelů je podle mého názoru důležité vědět, co se vlastně tehdy v srpnu 2001 stalo.