Na čem závisí lidská existence ve stínu katastrof

Události posledních dní naplňují některé z nás pocitem falešné jistoty. Skutečně jsme zde v České kotlině chráněni před zemětřeseními, tajfuny, hurikány, sopkami a arabskými bouřemi? Počítají vládní krizové plány se všemi scénáři? 

Když se díváte na záběry valící se mořské vody z Japonska, srdce se naplňuje hrůzou, na druhou stranu cítíte mravenčení v zádech a pocit úlevy, že jste od této události tisíce kilometrů vzdáleni. Tisícům lidí bude odňato právo na další existenci, další desetitisíce přijdou o domov, statisíce pocítí hospodářské důsledky katastrofy.

Jsme v Česku připraveni na podobné události? A vůbec co by se stalo, kdyby nastal v důsledku nějaké katastrofy úplný rozvrat státního zřízení?

Skutečně je velkou výhodou naší zeměpisné polohy, že všechny meteorologické jevy (vichřice, povodně, bouře, mráz) se fatálně dotknou vždy jen úzkého pásu území. Větší katastrofy v zahraničí (sopečný popílek, hurikány, zemětřesení) na nás mají jen sekundární dopady. Integrovaný záchranný systém a nastavené mechanismy ve drtivé většině nepočítají s více než stovkou či tisíci postiženými.

Co by však nastalo v případě skutečně obří katastrofy? Vzpomeňme si na mediální humbuk okolo tzv. prasečí chřipky. Později se naštěstí prokázalo, že lidský organismus si dokáže sám vytvořit protilátky a s nemocí se vyrovná jako s běžnou chřipkou, ale co když se někomu podaří vytvořit umělý vir, který se pomocí letecké přepravy rychle rozšíří? Před neviditelným nepřítelem se neschováte, dobře to popsal S. King ve svém románu "Svědectví" a to může být jen začátek podobných myšlenek ..

Lze si představit prakticky cokoliv... průnik sluneční radiace atmosférou a zničení elektronických zařízení, přepólování magnetického pole země, výbuch supervulkánu a následné prudké ochlazení planety, dopad asteroidu, fatální zemětřesení ve třetím světě. Přírodní síly jsou nevyzpytatelné. Doba existence lidské civilizace je zatím směšně krátká v porovnání s dobou existence sluneční soustavy či vesmíru.

Myslím, že naděje existuje. Ve filmu "Cesta" (kdy se svět ocitl v postkatastrofickém stavu, prakticky nic nefunguje, zvířata zahynula) mluví hlavní hrdina o tom, že po všech ztrátách je důležité nést v sobě "oheň" lidské sounáležitosti, pomoci a naděje v budoucnost. Proto považuji před státní mocí za daleko důležitější budování místních komunit, rodinných vazeb, hospodářské a energetické soběstačnosti jednotlivých objektů a obcí. Poslední zkušenost z Japonska je dokladem, že minimálně pro bezprostřední dobu po katastrofě je pospolitost nejbližších lidí rozhodující.