Lidstvo, máš jen málo času!!

Ve shonu všedních dní a obyčejných starostí nám uniká, že lidstvo se uzavírá do ulity, spotřebovává zdroje bez toho, aniž by hledělo na možnost budoucí expanze mimo naši rodnou planetu. Bez těchto úvah si totiž můžeme rovnou klást otázku: "Za jak dlouho vyhyneme?" 

Po přečtení knížky "Cestování časem v Einsteinově vesmíru" od J.Richarda Gotta III. jsem začal přemýšlet o myšlenkách autora o tom, že cestování časem či vesmírem je vyhrazeno pouze supercivilizacím a lidstvo bez další expanze do vesmíru nutně vyhyne. Gott III. uvádí příklad stavitelů egyptských pyramid, které prošlo v určitém období vrcholem a poté se již stavěly pouze menší pyramidy aby následně tato aktivita ustala úplně.

Stejně tak závody v dobytí vesmíru nebyly až tak motivovány touhou lidstva po poznání, ale byly spíše vedlejším produktem studené války. Pro soupeřící národy (nebo spíše systémy) byla tato soutěž o prestiži, obětech a ideologii. Obří raketa Saturn V dokázala dopravit astronauty s nákladem až na Měsíc a zpět. Nastal vrchol dobývání vesmíru. V 80. letech byly tyto cesty zcela zrušeny a z důvodu omezení obřích nákladů se v USA přešlo k raketoplánům. Tyto dopravní prostředky nyní dosluhují a není ještě zcela jasné, co a kdy je nahradí. Zůstávají pouze ruské rakety s omezenou kapacitou. Mezinárodní vesmírná stanice na orbitální dráze se možná za několik let stane nefunkčním šrotem, protože organizaci NASA opět osekali rozpočet.

Jsme opravdu za vrcholem a již se dále do vesmíru nikdy nepodíváme (srovnání se staviteli pyramid je více než výstižné)? S ekonomickou krizí, přeceněním zdrojů a nedostatkem peněz ve veřejných rozpočtech vypadá vše ještě víc pesimisticky. Plýtváme zdroji na války, neefektivní státní správu, monstrózní sportovní akce..

Jako záblesk naděje se jeví plány na stavbu hotelu na orbitální dráze kolem Země. Soukromé finanční prostředky jsou investovány tam, kde veřejné rozpočty dávno ztratili "tah na branku". Musí se však dělat víc. Chápu, že žijeme v prazvláštní době, kdy jezdíme moderními auty s elektronickým zařízením, které dokáže samo zaparkovat po cestách z dob Marie Terezie a po kolejích se prohání vlaky z 50. let, kdy na stahování okénka potřebujete zatočit klikou v kupé, kde voní dřevo a dehet. Abstrahovat se od reálné skutečnosti a představit si vzdálenější budoucnost je více než obtížné.

Přesto se o to musíme pokusit. Evropská civilizace před staletími nezanikla jen z důvodu, že měla kam expandovat (Amerika, Austrálie). Pokud by se nám podařilo založit kolonii na Marsu s 16 obyvateli, která by se stala soběstačnou, mohla by mít za 200 let přes milión občanů. Mohlo by se začít s přetvářením povrchu planety tak, aby se stala obyvatelnou. Setkání s případnými původními organismy by mohlo nakoupnout naši vědu daleko vpřed.. Tato výzva by se mohla stát skutečným motorem pro celé lidstvo. Na jediné planetě jsme příliš zranitelní. I když se třeba pád velkého meteoritu zdá nepravděpodobný, tak před 11.9.2001 se mi také zdálo velmi nepravděpodobné, že by si někdo troufnul zaútočit na NewYork letadly... Není to předčasné, před 30 lety jsme se procházeli po povrchu Měsíce a zanedlouho budou všichni přímí účastníci mrtví. Hlas vědců zní příliš slabě, asi potřebujeme reálnou hrozbu, abychom přestali sobecky hledět na to, kolik peněz máme na účtě, kolikrát jsme byli za rok na dovolenou, jestli budeme příští rok povýšení...

Obří investice do kosmického výzkumu jsou oddůvodnitelné. A mělo by se přitlačit na pilu. Čím víc lidí se podívá do vesmíru, tím lépe. Až se tyto cesty stanou masovou záležitostí, třeba si opravdu jako lidstvo uvědomíme, jak je ta naše drobné zrnko prachu v obrovské prázdnotě vesmíru zranitelné..