Jsou podnikatelé ze západní Evropy společensky odpovědnější?

V rámci optimalizace provozních nákladů prodala před časem jedna významná banka okresní pobočky soukromým subjektům, často se zahraničním kapitálem. Jednu takovou i v jednom okresním městě na Vysočině. Od té chvíle byla seškrtána většina provozních výdajů na údržbu, přesto, že nájemci v budově zůstali. Zeleň se nestříhá, chodníky neudržují.

Vzhledem k tomu, že se na městský úřad, kde pracuji, obracejí občané s dotazy, kdy dojde k opravě havarijního stavu chodníku (povrch se na jednom místě výrazně propadá), snažím se již několik měsíců jednat s vlastníkem, bohužel neúspěšně. Poslední odpověď jednatele je taková, že pozemky okolo budovy jsou sice jejich, ale odmítá uznat, že jim patří i chodníky. Prostor kolem budovy je jednotný, postavený v souběhu s budovou, k čemuž existují i doklady (k žádnému vchodu do objektu by se nebylo možné jinak dostat), při minulých jednáních se zaměstnanci správce existenci chodníku nikdo nezpochybnil, přesto jsou tyto skutečnosti posledním stanoviskem popírány.

Všichni tak chodí přes poškozený chodník, zeleň se mění v džungli a vlastník se tváří, že problém neexistuje. Strategie maximalizace výnosů přes ignoraci údržby veřejného prostoru na vzdáleném maloměstě kdesi na venkově slaví úspěch.

Nikdo samozřejmě nechce, aby podnikatel, který vytváří činnosti za účelem tvorby zisku někoho dotoval, ale existuje jasná hranice morálního a společensky odpovědného přístupu. Nechci-li se starat o veřejný prostor, jednám s městem o možnostech převodu nebo prostor udržuji za minimální poplatek od nájemníků tak, aby byla alespoň zajištěna bezpečnost. Třeba... Napadá mě ale celá řada dalších možností.

Pro mnoho firem jsme bohužel pořád na divokém Východě, kde je dovoleno vše.